Na novou koupelnu jsem čekala dlouhé roky. Vždycky bylo něco důležitějšího! Nakonec jsem si dupla, ale vítězství mi štěstí nepřineslo.

Stěhovali jsme se několikrát a poslední byt byl ze všech nejlepší. V cihlovém domě nedaleko hezkého parku. Všude jsme měli blízko a později si pořídili hned vedle i zahrádku se starou chatkou. Jen koupelna byla taková dost zchátralá. Obklady nemoderní a vana, škoda mluvit!

Manžel přání ignoroval

„Chtěla bych novou koupelnu. Hezké dlažky a vanu s masážními tryskami. Možná by se vedle ní vešel i sprchový kout, když bychom zabrali kus předsíně…“ snila jsem nahlas a čekala, že se nade mnou manžel smiluje.

Ne, že bych chtěla přímo po něm, aby se nějak kutilsky angažoval. Ale měl spoustu známých a mezi nimi by jistě někoho našel. Přišlo by to laciněji, než zadávat práci nějaké stavební firmě. Stačily zkušenosti mých známých!

Kolegyně z práce zatoužila po bazénu na zahradě. Šetřila tři roky! „Přijedeme s bagříkem!“ slíbil majitel malé firmy, shrábnul zálohu a už se neukázal. Byla jsem proto hodně opatrná! Manžel ale mých proseb nedbal. Vlastně je úplně ignoroval!

„Dokud ještě děti studují…“ krčil rameny. Potom se začal mluvit o novém autu a taky důchodovém spoření. A koupelna chátrala čím dál víc.

Koupelna byla odporná

Odlupující se dlažka, nakřáplé umyvadlo. Oloupaná baterie a takový podivný odér. Jako by tam byla neviditelná špína a plíseň. Blížící se narozeniny jsem využila ke zvýšenému nátlaku. Prostě: „Teď nebo nikdy!“ Přála jsem si koupenu stůj co stůj.

I kdybych si na ni měla půjčit! Všechno jsem si předem pečlivě vybrala. Krásnou malou vanu, kulaté skleněné umývadlo a retro baterii, mosaznou s porcelánovými kohoutky. Béžové obklady a takovou tu ozdobnou keramickou lištu nad nimi. Nádhera!

Vše kvalitní a samozřejmě i drahé. „To si děláš legraci!“ vybuchl můj muž. „To nepřipadá v úvahu!“ prohlásil kategoricky a bouchnul dveřmi, jako abych věděla, že tím diskuse končí. Mýlil se, protože diskuse právě začala! Přestala jsem mu vařit a trucovala. On ale neustoupil ani o centimetr.

Na kompromis nepřistoupil

Po měsíci tiché domácnosti jsem mu navrhla kompromis. Slevím ze svých požadavků a on zařídí řemeslníky. Odmítl! Přestěhovala jsem ho ze společné ložnice do pracovny. Měl tam jen stařičký rozvrzaný gauč, na kterém se nedalo ani sedět, natož ležet.

Hned druhý den ho chytla záda. „To je tvoje vina!“ zavrčel na mě nenávistně, ale já byla opačného názoru. „Je to tvoje vina a nikoho jiného!“ odsekla jsem a přestala i nakupovat. Nastalo peklo. Náš byt se změnil bojiště.

„Pozvi si firmu, nic jiného ti nezbývá!“ poradila mi kamarádka. Rozhodla jsem se, že to risknu. Majitel firmy přišel s centimetrem, že si koupelnu vyměří. „Okamžitě vypadněte z mého bytu!“ zařval na něho manžel a popadl ho za kšandy montérek. Poprali se, kluci!

Neomluvil se a podepsal

Byla to pro mě poslední kapka. Manžel se mi zprotivil víc než ta koupelna! Ani jsem se moc nerozmýšlela a podala žádost o rozvod. Vlastně nepodala, jen ji vyplnila! Položila jsem mu ji na ten jeho gauč. Myslela jsem, že se mi přijde omluvit a já mu odpustím.

On ale ne, paličák jeden! Ráno mi ležel návrh na rozvod podepsaný na stole. Ve vzteku jsem ho popadla a odnesla na soud.

„Rozvedu se!“ umínila jsem si a začala hledat inzeráty s byty k pronajmutí. Podmínkou byla samozřejmě moderní koupelna. Radost jsem ze svého rozhodnutí neměla. Přece jen, tolik let společného života se nedá jen tak vymazat. Ale jinak to nešlo!

Naši dva synové nad naším počínáním jen kroutili hlavami. Jeden navrhl, že řemeslníky sežene. Druhý mi chtěl dokonce na koupelnu finančně přispět. Jenže, já už prostě byla rozhodnutá. S chlapem, který mi nechce dopřát ani trochu pohodlí, nechci nic mít!

Místo rozvodu kachličky

V den, kdy se měl rozvod konat, jsem si ráno poplakala. Nechtělo se mi věřit, že se mi tohle všechno děje! Představovala jsem si, že je to jen zlý sen, z kterého se probudím. Vzala jsem si svoje nejlepší šaty a šla čekat před budovu soudu.

Abych se nezpozdila a nevypadala, že jsem se vzdala. Zapálila jsem si dokonce cigaretu, přestože jsem už mnoho let nekouřila. Tak moc jsem byla nervózní! Stála jsem přímo před vchodem, když mi někdo položil ruku na rameno. Můj muž! Měl v ruce kytku bílých růží.

Mých zamilovaných! „Promiň, jsem hlupák! Zítra tu koupelnu začneme předělávat, jo? Co kdybychom místo rozvodu šli vybrat kachličky?“ navrhnul a já mu dala pusu. Všichni po nás, starých bláznech, koukali, ale nám to bylo jedno!

Koupelny jsem se dočkala a dokonce i sprchového koutu! Teď toužím po zahradní chatce, ale manžel nechce ani slyšet…

Dáša T. (61), Havlíčkův Brod