Na střední škole jsem se seznámila s chlapcem, se kterým jsem se potkávala během celého studia. Vznikl z toho samozřejmě příběh, kterému se říká láska, opravdu upřímná a velká.

Můj Luboš ale po ukončení studia musel bohužel absolvovat základní vojenskou službu, která v té době trvala dva roky. A aby to všechno bylo ještě komplikovanější, jeho rodiče se přestěhovali na opačný konec republiky do Olomouce. Připadalo mi, že se celý svět spikl proti mně a mým citům.

Zůstali jsme si věrní

S Lubošem jsme si slíbili lásku, věrnost a také to, že po ukončení jeho vojenské služby vstoupíme do manželského svazku. Nastoupila jsem u nás ve městě do práce a dobu čekání na svého milovaného jsem si krátila různými zájmy.

Kromě zaměstnání jsem se věnovala práci s dětmi jako pionýrská vedoucí, chodila jsem i do tanečního kroužku. S mým vytouženým chlapcem jsme si psali dopisy a po každé výplatě jsem se sebrala a odjela za ním alespoň na jeden víkend do Olomouce, kde sloužil. Trvalo to více než rok a naše láska přinesla své ovoce ve formě čekání miminka.

Rozhodli jsme se vzít

Do konce Lubošovy vojny scházelo ještě několik měsíců a tak jsme se rozhodli, že se vezmeme dříve.

Bylo třeba si pospíšit, protože jsem se dozvěděla, že v půlce května odjíždí jeho útvar na nějaké tříměsíční velké cvičení, ze kterého by se v žádném případě nemohl uvolnit.

Za další tři měsíce by už následky naší lásky byly jasně viditelné a v té době se to jaksi neslučovalo s dobrými mravy.

Vymysleli jsme řešení

Luboš si měl zařídit opušťák a dohodli jsme se, že nejprve zajedeme do Olomouce, kde mě představí svým rodičům. Ti mě zatím znali jen z dopisů. Společně jim oznámíme tu skvělou novinku, že se chceme vzít. Přijela jsem do Olomouce, jenže nastala komplikace.

Luboš tam byl, ale měl pouze vycházku, onen opušťák nedostal. Oznámil mi, že mě jeho rodiče čekají. Nebyl čas na dlouhé přemýšlení, a proto jsem cestovala dál sama. Žádat o ruku svého budoucího manžela jsem tak šla vlastně bez něj, naštěstí to dopadlo skvěle.

Lubošovi rodiče byli neuvěřitelně přátelští, dobrosrdeční a milí. Líbila jsem se jim, souhlasili se svatbou i s jejím průběhem.

Malá, tichá svatba

Příprava na svatbu nebyla nijak náročná. V naší velké rodině se to kvalifikovalo jako „menší oběd“. Moje maminka má klidnou povahu a tak z toho nedělala žádnou vědu. Starší bratři už byli ženatí a sestry vdané.

Každý z nich měl za sebou malou a tichou svatbu, bez přítomnosti ostatních sourozenců – jen jsme si vzájemně pomáhali, když bylo zapotřebí.

Všechno šlo podle plánu

Blížil se ten velký den, na který měli přijet jen rodiče mého Luboše a jeho jediný bratr. Z mé strany tam rovněž měli být rodiče a sestra s manželem jako svědci. Jiná sestra mi přišla pomoci s vařením a přípravou stolu pro devět lidí. Desátý květen byl tady!

Ráno přijeli můj budoucí tchán s tchyní, přivezli víno a svatební dort. Nádavkem s nimi přijeli ještě dva lidé navíc – Lubošův kmotr a babička. Naši otcové si hned padli do oka a rozuměli si, jako by se znali odedávna.

Prohlásili, že „dobří lidé se vždycky vejdou“ – tehdy ještě netušili, jak velkou pravdu předpovídají.

Domácí hostina

Svatební obřad byl krátký, důstojný a srdečný. Měla jsem na sobě vlastnoručně ušité bílé svatební šaty, manžel byl v obleku, který mu koupili rodiče.

Na radnici jsme šli všichni pěšky, ale zpátky nás odvezl autem můj strýc, kterého jsme samozřejmě hned pozvali ke stolu. V třípokojovém bytě, v poměrně velkém obýváku, mohla začít hostina se slavnostním přípitkem.

V té chvíli nás už bylo šestnáct, protože přibyl strýc i s tetou a moje kamarádka fotografka, která přišla s manželem.

Velká veselka

Ještě jsme ani nedojedli polévku, když se poprvé otevřely dveře a v nich stály kolegyně z práce. Židle, skleničky a talířky začaly přibývat.

O něco později přiběhli moji soukmenovci z tanečního kroužku a za další hodinu se objevily i děti, které jsem měla na starosti jako pionýrská vedoucí. To už jsme si museli židle půjčovat od sousedů a ti samozřejmě rovněž přišli blahopřát.

No a co by to bylo za sourozence, kdyby nebyli zvědaví na svého nového švagra. Přišli všichni, kteří byli momentálně ve městě. Byl nás zkrátka plný byt, i chodba. Všude samá sklenička, příbory a neuvěřitelný nepořádek. Křik a smích se rozléhaly po celém domě. Ani sousedům ani přítomným to však nijak nevadilo.

Kolik nás vlastně bylo?

Při vzpomínkách na svatbu jsme chtěli s Lubošem spočítat, kolik lidí se v bytě nakonec otočilo, ale nikdy jsme se neshodli na jednom stejném čísle.

Dodnes jsem se pořádně nedozvěděla, kdo přinesl pekáč čerstvě upečených buchet, demižón vína, láhev slivovice, košík koláčků nebo mísu domácí pomazánky. Nikdo nepřišel s prázdnou.

Panovala veselá nálada a málokdo zaregistroval, že časně ráno utíkal můj Luboš na nádraží, aby mohl opět plnit svoji „vlasteneckou povinnost“.

Svatba byla skutečně neopakovatelná, bláznivá, kuriózní a s velkým počtem lidí, kteří se s námi přišli spontánně podělit o naše momentální štěstí. S jistotou vím, že naše svatební hostina byla fantastická, plná smíchu, radosti, zpěvu.

Radostné vzpomínky

Na konci září, v den skončení Lubošovy vojny, jsem se přestěhovala do Olomouce, kde si můj manžel s pomocí rodičů vyjednal práci s bytem. Společně jsme pak v manželství prožili krásné roky, vychovali jsme syna a dceru.

Dnes je mi šedesát a prohlížím si svatební fotografie, které tehdy pořizovala moje kamarádka. Zmocňuje se mě nostalgie a do očí mi vstupují slzy dojetí.

Ne všichni, kteří se tehdy té báječné hostiny zúčastnili, jsou tu dnes s námi, někteří už odešli na cestu, ze které se nikdo nevrací.

S Lubošem ale budeme vždycky rádi vzpomínat, jak se naše původně plánovaná malá tichá svatba změnila v úžasnou oslavu plnou lásky a přátelství.

Aneta L. (60), Olomouc