Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou budu babičkou pěti vnoučat. Tento rok je pro mě vůbec rokem pětek. Je mi totiž teprve pětašedesát…
Dnes, v den svých narozenin, se s úsměvem ohlížím zpět a přemýšlím, jak rychle čas letí a jaké krásné, ale i náročné chvíle mi život s velkou rodinou přinesl. Chtěla bych se s vámi podělit o to, jaké to je být babičkou takové početné party.
Začátek velké rodiny
Naše dcera Klára byla vždycky veselá a energická holka. Už jako malá milovala péči o mladší děti v rodině, a když jsme měli návštěvy, vždycky se starala o své sestřenice a bratrance.
Po střední škole se rozhodla studovat pedagogiku, protože chtěla pracovat s dětmi. Když jí bylo dvaadvacet, poznala Tomáše, svého nynějšího manžela. Byli pro sebe jako stvoření. Oba milovali přírodu, výlety, a hlavně děti.
Po dvou letech vztahu se vzali, a krátce nato přišla první radostná zpráva: Klára byla těhotná. První vnouče, Eliška, se narodilo, když mi bylo čtyřicet pět let.
Po čtyřicítce babičkou
Byla jsem nadšená, ale přiznám se, že jsem si tehdy ještě úplně neuvědomovala, co všechno mě čeká. Eliška byla klidné miminko, a Klára s Tomášem si rodičovství užívali.
Když Elišce byl rok a půl, Klára mi jednoho dne zavolala: „Mami, čekáme další!“ Překvapilo mě to, ale radost byla obrovská. A tak přišel na svět Matyáš.
Čekaly nás nové výzvy
Po Matyášovi se rodina rozrůstala rychleji, než jsem čekala. O dva roky později se narodila Amálka, pak za další dva roky Tobiáš a nakonec, před třemi lety, malá Zuzanka. Pět dětí v rozmezí devíti let!
Když mi Klára oznámila, že čekají páté dítě, trochu jsem se zhrozila. „Kláro, to opravdu zvládnete?“ ptala jsem se. Usmála se a řekla: „Mami, my to chceme. Děti jsou naše štěstí.“ Život s pěti dětmi není procházka růžovým sadem.
Klára s Tomášem si museli vše pečlivě zorganizovat. Tomáš pracuje jako IT specialista a často si bere práci domů, aby mohl pomáhat s dětmi. Klára se po třetím dítěti rozhodla zůstat doma a věnovat se rodině. Děti jsou teď její největší „třídou“.
Každé má něco!
Mají velký dům na kraji města, který postupně přizpůsobují potřebám rodiny. Zahrada je plná prolézaček a houpaček, mají také pískoviště, prostě ráj pro děti. Když se mě někdo zeptá, jaké to je být babičkou pěti dětí, vždycky se zasměju a řeknu:
„Je to jako mít permanentní vstupenku do zábavního parku!“ Každé z vnoučat je úplně jiné. Eliška, které je teď deset, je zodpovědná a ráda čte knížky. Matyáš, osmiletý, je neposedný sportovec a pořád něco vymýšlí.
Amálka, šestiletá, je naše malá umělkyně všude s sebou nosí pastelky. Tobiáš, čtyřletý, je roztomilý šibal, který dokáže každého rozesmát. A Zuzanka, tříletá, je prostě sluníčko, které všechny okolo sebe rozzáří svým úsměvem.
Blízko i daleko!
Jako babička se snažím být co nejvíce nápomocná, ale zároveň si držím určitý odstup, aby Klára s Tomášem měli svůj prostor. Bydlím asi půl hodiny od nich, takže k nim jezdím párkrát týdně. Často si beru děti na odpoledne, abych rodičům odlehčila.
Pečeme spolu koláče, chodíme na procházky do lesa nebo si hrajeme na zahradě. Nejvíc mě baví, když mi vyprávějí své příběhy, každý den je něco nového! Přiznám se, že někdy je to náročné. Pět dětí znamená patero různých potřeb, nálad a plánů.
Správné rozhodnutí
Když jsou u mě všechny najednou, mám pocit, jako bych řídila malý cirkus. Ale ten pocit, když se ke mně všichni přitulí a řeknou „Babi, ty jsi nejlepší!“, je k nezaplacení. Díky Kláře a jejím dětem jsem si uvědomila, jak je důležité užívat si každou chvíli.
Život s tolika dětmi je hektický, ale plný lásky. Klára mi jednou řekla: „Mami, někdy jsem unavená, ale když vidím, jak si děti hrají a jak se mají rády, vím, že to stojí za to.“ A já jí věřím.
Její děti jsou vychovávané s láskou a respektem, a i když se občas pohádají, vždycky si pomohou. Být součástí takové rodiny mě také naučilo trpělivosti a flexibilitě. Když máte pět vnoučat, musíte být připraveni na všechno.
Od neplánovaných návštěv po rychlé řešení dětských dramat. A hlavně jsem si uvědomila, jak je důležité podporovat své děti v jejich rozhodnutích. Když mi Klára poprvé řekla, že chce velkou rodinu, měla jsem obavy.
Ale teď vidím, že si s Tomášem vybrali cestu, která je dělá šťastnými. Když se zamýšlím nad budoucností, těším se na všechny ty krásné chvíle, které mě s vnoučaty čekají.
Ničeho se nebojíme
Už teď plánujeme společné výlety, vánoční pečení a možná i nějaké rodinné dovolené. Klára s Tomášem si přejí, aby jejich děti vyrůstaly v harmonii a s láskou k přírodě a rodině. A já jako babička budu vždycky tady, abych je v tom podpořila.
Jediné, v co doufám, je, že mi zdraví bude hodně dlouho sloužit, abych i nadále mohla s dětmi a rodinou trávit aktivní chvíle. Má dcera mi dala pět důvodů, proč se každý den usmívat. Je to náročné, ale je to krásné.
A pokud bych měla někomu vzkázat jednu věc, bylo by to toto: Ať už je vaše rodina malá nebo velká, hlavní je láska, kterou si navzájem dáváte.
Jitka E. (65), Opava
