Když je člověk šťastný a spokojený, myslí si, že se na jeho klidu a pohodě, ve které žije, nemůže nic změnit. V ten okamžik však přijde nečekaný úder, který jeho všemi dosavadními jistotami pořádně otřese.

Byli jsme úplně normální rodina. Já, můj muž Hynek a syn Ludvík. Měli jsme malý domek na okraji města s velkou zahradou. Já i manžel jsme chodili do práce a syn Ludvík, když vystudoval střední školu, tak se od nás odstěhoval do Prahy na kolej.

S manželem jsme tak najednou měli více času jen sami pro sebe a taky jsme si ho užívali. Chodili jsme do divadla, jezdili jsme na výlety, vyráželi jsme na kolo. Bylo nám moc dobře. Před dvěma lety se však náš idylický život od základů změnil.

Nenašel klíčky

Manžel Hynek oslavil zrovna pětapadesátiny. Už delší dobu jsem pozorovala, že bývá často unavený, nesoustředěný a zapomnětlivý. Jednou odjel autem na nákup a poté, co nakoupil, mi zoufale volal, že nemá klíče od vozu. „Asi jsem je nechal doma,“ stěžoval si.

„Jak jsi je mohl nechat doma, když jsi tím autem odjel, miláčku?“ vtipkovala jsem tehdy. Myslela jsem si, že je jen přepracovaný. Už skoro rok neměl pořádnou dovolenou. Manžel ale trval na svém, že klíčky nemá.

„Dobře, přijedu za tebou,“ řekla jsem a půjčila si synovo auto. Když jsem přijela, prohledala jsem manželovy kapsy i batoh, ale klíče tam opravdu nebyly. Zato se ale pak našly v regálu s toaletními potřebami. „Asi jsem přetažený,“ kroutil hlavou manžel.

Objala jsem ho a jeli jsme domů. Netušila jsem, že nás v příštích měsících čekají mnohem horší věci.

Zapomněl na synovy narozeniny

Byl měsíc do Vánoc, když mi zavolal manželův kolega z práce. „Gábino, nechci tě plašit, ale možná bys měla pro Hynka přijet. Očividně není ve své kůži. Při poradě byl zmatený a pořád dokola se ptal na jednu a tu samou věc.

A navíc někam založil desky s důležitou smlouvou. Hledá je už dvě hodiny.“ Řekla jsem, že pro něj přijedu. Doma jsem se manžela zeptala, co se děje. Odpověděl, že nic. Týden nato měl přijet náš syn Ludvík, abychom oslavili jeho dvacáté narozeniny.

Zeptala jsem se manžela, zda už objednal dárek, na jakém jsme se dohodli. Překvapeně se na mě podíval. „Jaký dárek? Pro koho?“ Myslela jsem si, že žertuje. Ale nežertoval – jeho údiv byl upřímný. „Proboha, Hynku, vždyť přijede Ludvík. Má dvacetiny.

Dohodli jsme se, že to společně pořádně oslavíme.“ Byla jsem v šoku. „Promiň, úplně mi to vypadlo z hlavy,“ odpověděl manžel.

Šel na vyšetření

Když bylo po oslavě synových narozenin, která sice dopadla jinak, než jsme původně zamýšleli, dotlačila jsem manžela k tomu, aby navštívil lékaře. Jeho výpadky paměti a roztržitost, které byly čím dál častější, se mi nezdály normální.

Chvíli sice protestoval, ale nakonec slíbil, že se na vyšetření objedná. Pro výsledky jsme šli společně. „Něco se mi na reakcích vašeho manžela nelíbí,“ řekl lékař.

„Mohlo by se jednat o počátky neurodegenerativního onemocnění.“ „Co to znamená?“ zeptala jsem se vyděšeně. „To vám bohužel na základně jednoho rutinního vyšetření nemohu říct. Dám vám doporučení k odborníkovi,“ odpověděl.

Smutné zjištění

Dva týdny před svátky nás čekal šokující „dárek“. Manžel měl konečně výsledky testů mozkových funkcí a paměti. Výsledek zněl: Alzheimerova choroba. Nechtěli jsme tomu věřit. Doktor nás však ujistil, že testy dělali pečlivě a že o výsledku není žádných pochyb.

Prognóza byla špatná: rychlé zhoršování paměti, orientace v prostoru, i komunikace s okolím, pak různá selhání organismu, nejčastěji zánět plic. Byla jsem v šoku.

Když jsem se ale podívala na Hynka a viděla tu hrůzu v jeho očích, došlo mi, že teď tu musím být hlavně pro něj. Synovi jsme tu zdrcující zprávu oznámili až po Novém roce. Zamávalo to s ním stejně jako s námi.

Nevrátil se domů

Manžel dostal léky, které poctivě bral, dokonce si napsal na barevné kartičky na noční stolek, kdy a kolik si jich má vzít. Jeho stav se však zhoršoval rychleji, než kdokoli z nás čekal.

Jednoho rána se ztratil, když se vracel z pekárny, která je jen blok od našeho domu. Našli jsme ho se synem, jak sedí na autobusové zastávce a nepřítomnýma očima kouká kamsi před sebe. Když jsme ho oslovili, vůbec nás nepoznával. Drásalo mi to srdce.

Opatrně jsme ho zvedli z lavičky a dovedli domů. Občas měl manžel i jasnější chvíle, ty se ale rychle střídaly s momenty úplné apatie, někdy i agresivitou. Začalo to být hodně náročné.

Ztrácela jsem ho

Velké zhoršení nastalo loni na konci léta. Vůbec už jsem manžela nepoznávala. Ten veselý, inteligentní a precizní člověk byl pryč. Do práce už vůbec nechodil, celé dny byl jen doma a pravidelně docházel jen na terapeutická setkání pacientů s Alzheimerem.

Když jsem ho tam vezla poprvé, nahlédla jsem do místnosti a sevřelo se mi srdce. Seděl tam ve společnosti vrásčitých sedmdesátiletých žen a mužů. „Proč on? Proč právě on?“ ptala jsem se sama sebe stále dokola, když jsem na něj čekala venku.

Když vyšel po hodině ven, zdál se být vnímavější. Vzala jsem ho kolem ramen a řekla jsem mu, že ho miluji a že ho nikdy neopustím.

Spolu až do konce

Sehnala jsem Hynkovi domů pečovatelku, abych mohla dál chodit do práce. Peníze jsme potřebovali víc než dřív. Ve volných chvílích jsem ho vozila na kolečkovém křesle do parku, kde jsme se kdysi dávno tak rádi procházeli.

Jednou tam takhle seděl, rozhlížel se kolem a usmíval se zvláštním vnitřním úsměvem. Myšlenkami však byl vzdálený někde, kam jsem za ním nemohla. Pevně jsem ho objala a cítila jsem, jak mi slabě stiskl ruku. V tu chvíli jsem věděla, že s ním dojdu až na konec jeho cesty…

Gábina U. (55), Pardubicko