Kdo by nechtěl vidět balkón, na kterém stála Julie! A komu by se nelíbilo navštívit vesničku Bullerbyn. S přítelem si plníme dětské sny a na místa z dětských knížek každý rok vyrážíme!
Začalo to úplně nevinně. Úklidem půdy! Už jsme se nemohla dívat na věčně zaprášené krabice plné nepotřebného haraburdí. Dříve jsem nic nevyhodila. Nejen kvůli vzpomínkám, ale i z úsporných důvodů.
„Všechno se jednou bude hodit, ničeho se nezbavujte!“ kladla nám kdysi na srdce babička a já jí po mnoha letech dala často za pravdu.
Na půdě jsem našla poklad
Ze starých závěsů jsem šila dětem kostýmy na maškarní, a později dokonce přešila svoje svatební šaty na dceřinu večerní róbu do tanečních. Všichni jí záviděli a mysleli, že šaty koupila někde v drahém butiku!
Ze starých riflí se daly lehce zhotovit pěkné tašky a z manželova zimníku zase pelech pro pejska. Místo televize se prostě šilo, pletlo, přešívalo. Doba se ale radikálně změnila a já se rozhodla půdu přestavět na podkrovní pokojíky pro vnoučata.
Už dlouho po nich ti moji miláčkové toužili! Vždy, když za mnou přijeli, přivezli nějaké obrázky z časopisů. „Babi, takhle by to mělo vypadat…“ ukazovali mi plánky a já byla pro. Nic těžkého na tom nebylo! I můj dlouholetý přítel byl pro.
Nudil se, bez těch všech svých koníčků. Zima mu nedovolovala dlouhý pobyt u řeky při rybaření, a zdravotní stav ho limitoval v běhání půl maratonu. Proto vítal jakoukoli činnost!
Pohádky jsme si přečetli znovu
„Pojď sem a pomoz mi snést do přízemí tyhle velké krabice,“ poprosila jsem ho a on mi ochotně vyhověl. O hodinu později jsem ho našla sedět na zemi. Byl zabraný do prohlížení dětských knih, které v krabici objevil.
Starý výtisk Andersenových pohádek, všechny knížky od Astrid Lingrenové, Robinson Crusoe a také Bídníci od Viktora Huga. „To je nádhera. A ty ilustrace!“ vykřikoval nadšeně a hned si knížky odkládal vedle sebe, že si je přečte. Já jeho nadšení sdílela.
Skoro mi až vstoupily slzy dojetí do očí! Vždyť to už bylo let, kdy jsem, pěkně vleže, na plovárně louskala jednu knížku za druhou. Ráno jsme oba vstávali nevyspalí. Četli jsme si skoro až do rána! Nemohli jsme se od těch magických knih vůbec odtrhnout.
Jako bychom se oba vrátili do dětství, ale přesto bylo všechno jiné. Dětské příběhy jsme tentokrát viděli očima dospělých.
Hledali jsme Krtečka i Ferdu
Zatoužili jsme vidět všechna ta místa, kde se děj odehrával, na vlastní oči! „Něco mě napadlo,“ řekl zamyšleně Marek a než mohl větu doříct, udělala jsem to za něho: „Chtěl bys tam jet, viď?“ Udiveně se na mě podíval a mlčky přikývnul.
Nemohl uvěřit, že mě napadlo totéž. Hned jsme si začali plánovat, kam všude pojedeme. Začneme nějakým jednoduchým místem u nás. Bude to taková malá rozcvička!“ navrhla jsem a přítel hned souhlasil. Jen dodal, že nebudeme čekat na léto.
Cestovat se přece dá za každého počasí! „Navrhuji les Řáholec, no bydlel tam přece Rumcajs, ne?“ zvolala jsem, ale Marek mě překřičel: „A pojedeme do Kolína, za medvědy!“ Nechtěla jsme se nechat zahanbit:
„A kde bydlel vlastně Krteček?… A kde Ferda Mravenec?“ První výlet se odehrál ve znamení chaosu a zmatků. Do Jičína jsme trefili autem snad až na po třetí, a v Kolíně nám zloději vykradli auto. Domů jsme se vrátili jako zpráskaní psi.
Romeo nás zklamal
„Tak snad už bychom těch bláznivin měli nechat? Možná bychom se mohli začít chovat jako normální starší lidé?“ přemítala jsem s nohama v lavóru. Moc mě z těch náročných výletů bolely…Můj přítel se rozčílil:
„Tak to tedy ne, naše poznávání sotva začalo, přece se jen tak nevzdáme!“ Ráno mi předložil na počítači vytištěnou trasu. Cíl: Dánsko. Socha Malé mořské víly! Nemohla jsem tomu uvěřit. Taková bláznivina! Hned jsem odmítla.
„Tak daleko nejedu!“ Marek byl ale neoblomný. Prý pokud nepojedu, pojede sám. To jsem nemohla dopustit! A tak, za necelý měsíc, nás čekal zájezd do Dánska. A potom do Švédska a do té Itálie, kvůli Romeovi a Julii. Jen ten jejich pověstný balkón mě zklamal. Představovala jsem si ho mnohem větší a honosnější!
Čeká nás cesta za oceán
„Tak kam se vydáme příště?“ dobíral si mě Marek, když se soustředěně skláněl nad svoji novou fotoknihou. Jejich tvorba se stala jeho velkým koníčkem a zabrala mu spoustu času. Výsledek ale stál za to! Ani o víkendech jsme nezaháleli.
Stihli jsme se podívat do Hrusic za kocourem Mikešem, i na zámek Sychrov, kde byla natočená moje oblíbená pohádka o Zlatovlásce. Jen přítel si mě stále dobíral, zda neznám nějakého australského nebo čínského knižního hrdinu.
Jeho věčné dotazy jsem nemohla nechat bez odezvy. Zadívala jsem se na něho tím nejvážnějším pohledem, jaký jsem svedla: „No, víš. Kdysi jsem si četla příběhy o King Kongovi. Představovala jsem si, jak leze ten ohromný opičák v té daleké Americe po mrakodrapu. Tak kdyby se ti chtělo…
Markéta V., (63), Brno
