Hádky, výčitky a nepřátelské mlčení. To vše, a mnohem víc, bylo u nás na denním pořádku. Zbýval rozchod nebo pomoc odborníka. Pomohla nám hned první návštěva manželské poradny!
Najít si přítele nebylo nic lehkého, obzvlášť v mém věku. Vlastně už před deseti lety, ale ani tehdy mi už nebylo dvacet. Byl to hodný chlap, i když svoje mouchy měl. Já ale nečekala nějakou závratnou lásku ani zázrak.
Toužila jsem jen po spolehlivém a normální chlapovi. Nechtěla jsem zůstat na stará kolena sama.
Můj přítel byl skrblík
Po delším hledání se mi to povedlo, i když jsem musela pomyslnou laťku nároků o dost snížit. Pavel byl skromný a ničím neobtěžoval. Nechal mě žít a volně dýchat! Toho jsem si na něm cenila ze všeho nejvíc.
Můj ex manžel byl totiž extrémně žárlivý a vyslýchal mě kvůli každé maličkosti. Proto jsem si dokázala vážit i takových věcí, které byly pro moje kamarádky samozřejmostí.
„A tobě nevadí, že skoro nic nevydělává?“ ptala se mě třeba Helena, moje nejlepší kamarádka. Ani jsem jí nemusela odpovídat. Znala mě jako svoje boty a věděla, že mi to opravdu nevadí. Lepší se uskromnit, než žít s nějakým psychopatem!
Roky ubíhaly a my oslavili desáté výročí seznámení. Čekala jsem nějaký dárek, ale nic se nekonalo. Nebyly peníze!
Voňavý poklad
Tentokrát jsem musela dát Heleně za pravdu, když tvrdila, že je to s těmi Pavlovými financemi nějaké divné. V práci si přece jen něco vydělal, tak kam se ta jeho výplata poděla? Když jsem se ho na to zeptala, jen krčil tajemně rameny.
Jako by mi do toho nic nebylo! Začala jsem pátrat, ale marně. Nikde ani stopa, za co by mohl Pavel utrácet. Až jednou. Při úklidu. „Co to tady je?“ divila jsem se s vysavačem v ruce, když mi nešla vytáhnout trubice zpoza postele. Za něco uvízla!
Poklekla jsem na všechny čtyři a strčila hlavu pod pelest. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Až u zdi strčená taška plná nejdražších lahůdek! Sklenička s pravým kaviárem. Francouzská husí játra. Nějaké nóbl belgické pralinky. Velký lanýž ve slaném nálevu.
A spousta dalšího drahého zboží. Zírala jsem nevěřícně na všechnu tu voňavou nádheru a sliny se mi sbíhaly jako těm psům pana Pavlova!
Dobroty jsem mu omlátila o hlavu
Zmocnil se mě vztek. Pavel byl totiž nejen skromný, ale také dost šetřivý. Vlastně takový malý skrblíček! Nějaké peníze na domácnost mi dával, ale na vyskakování to rozhodně nebylo. Většinu nákupů jsem hradila mlčky ze svého.
Že se u nás jedlo skromně, nemusím zdůrazňovat. Často jsem si odepřela i milované ředkvičky nebo rajčátka, když nebyly v nějaké akcičce. A on, po společném jídle, leží u postele, a cpe se takovými lahůdkami!
Bylo to k smíchu, si ho představit, ale mě se v tom okamžiku úplně zhnusil! Popadla jsem tu tašku a šla mu ji omlátit o hlavu. Doslova! Seděl u televize a nechápal, co se děje. Potom vyskočil a rozkřičel se: „Co ti je do toho, co já jím!
Ty utrácíš za šminky a parádu, já za dobroty. Jsme si kvit!“
V čekárně jsme se nestačili divit
To ale nebyla pravda. Já utrácela ze svého, na rozdíl od něho, který se ode mě nechal málem živit! Hádky a výčitky se staly denní rutinou. Uvažovala jsem o rozchodu. Byt byl můj, tak co. Zbavím se toho proradného mlsouna jednou provždy! „Neblázni.
Vytrestáš jen sama sebe. Zůstaneš opuštěná a nešťastná. Kde budeš někoho hledat, když ani před lety to nebylo vůbec snadné!“ domlouvala mi moje věrná Helena a já jí opět musela dát za pravdu. Objednala jsem se s Pavlem do Manželské poradny.
Nechtělo se mu tam, ale nakonec rezignoval. Prý aby projevil dobrou vůli! Čekárna poradny byla útulnější, než jsem očekávala. Krásné kytky a obrázky na zdech. Z rádia se linula nějaká relaxační hudba. Člověk by hned usnul!
Z polospánku mě vyrušil nějaký pištivý ženský hlas. „Blbečku jeden, já ti to spočítám!“ vyhrožovala polohlasně taková křehká květinka svému protějšku. Ten její se krčil, jakoby čekal pohlavek. Za chvíli ho opravdu dostal!
V cukrárně nám bylo lépe
„Au, nech toho. Víš, že se máš naučit ovládat!“ prosil a pro jistotu si o jednu židli odsednul. Jeho manželka si nenechala říct. I ona se posunula a pokračovala: „V posteli nestojíš za nic, prachy domů taky nepřineseš a ještě jsi tlustej.
Proč s tebou marním čas!“ vykřikla a k našemu údivu se rozplakala. Slzy jako hrachy jí kapaly na kraťoučkou sukýnku. Ten její vytáhnul kapesník a trpělivě jí je utíral. U toho ji slovoval miláčku! Po chvilce se začali ti dva komedianti líbat!
„Pojď pryč, mám dost!“ navrhnul Pavel a já radostně vyskočila. Byli jsme oba tak šokovaní tím, co jsme právě viděli, že jsme na svoji hádku zapomněli. Skončili jsme v cukrárně na rohu ulice. Nad obrovským a notně drahým dortem s kopcem šlehačky!
K němu jsem si poručila vídeňskou kávu a na vrch ještě sklenku šampaňského. „Platíš ty! A všechno!“ poručila jsem Pavlovi a on se na mě docela hezky zadíval: „Já jsem tak rád, že tě mám…“
Milada R., (58), Písek
