Minulost nám může i po letech přinést nečekaná překvapení. Mně se to stalo, když jsem náhodou objevila svůj deník z mládí.

Loni v létě jsem se rozhodla udělat v domě velký úklid. Zahrnovalo to také sklep a půdu. Vyhradila jsem si na to celý víkend a byla jsem domluvená, že manžel mi případně pomůže odsunovat těžký nábytek.

Ztracený deníček

Během úklidu jsem objevila spoustu věcí, na které jsem zapomněla nebo které jsem dokonce považovala za ztracené. Nejvíce mě ale potěšilo, že jsem našla svůj deníček z doby dospívání.

V jistých časech jsem si do něj toho psala opravdu hodně a i dost důvěrné věci, které jsem nesvěřila ani své nejlepší kamarádce. Připadala jsem si, jako bych nalezla nějaký poklad.

Očistila jsem ho, otřela z něho prach a zanesla ho z půdy dolů, abych si ho pak večer v klidu prolistovala a zavzpomínala.

Byla to pro mě záhada

Bylo to zábavné i dojemné čtení, při kterém se mi vybavovali lidé i zážitky z mládí. Manžel, když viděl, jak se usmívám, se ptal, co to mám. Řekla jsem mu to – jednalo se vesměs o zápisky z doby, kdy jsme se ještě neznali.

Vzpomněla jsem si na všechny, kdo mi do deníčku něco napsali, až na jednu stránku úplně vzadu. Ta pro mě zůstala záhadou. Vůbec se mi nevybavovalo, kdo se mi podepsal jako „tajný ctitel“ a nakreslil tam malou modrou růži.

Návštěva u sestry

Nad tou záhadou jsem přemýšlela několik dalších dnů. Pak mě napadlo, kdo by to mohl vědět: moje mladší sestra Zuzana, která mě vždycky tak trochu špehovala a znala. Zajela jsem za ní do vesnice za Prahou, kde bydlela v našem rodném domě.

Ani sestra si ale po těch letech nedokázala vzpomenout, kdo to mohl být. Připomněla mi ale jednu událost: můj deníček se mi tenkrát asi na týden ztratil a pak se znovu záhadně objevil.

Nikdy se nedozvím, kdo to byl

Možná se v něm ten podpis s modrou růží objevil právě tenkrát, a protože byl úplně vzadu, já si toho nikdy nevšimla. Vypadalo to jako hodně pravděpodobné.

Záhada se tedy alespoň částečně vysvětlila, jen mě mrzí, že už se nikdy nedozvím, kdo mě to tenkrát v době dospívání tajně obdivoval a možná i miloval. Škoda, že neměl odvahu říct mi to do očí…

Petra V. (57), Praha