Svého budoucího manžela jsem poznala, když mi bylo dvacet let. Po necelém roce naší známosti jsme se rozhodli pro společný život.
Bydleli jsme u manželových rodičů, zanedlouho se ve mně začal hlásit nový život a já jsem byla šťastná. Můj muž si jako každý chlap přál syna. Já jsem si přála jen to, aby se naše děťátko narodilo zdravé.
Na svět přišel krásný chlapeček a můj manžel zářil štěstím a byl na syna velmi hrdý. Jednoho dne manžel dostal povolávací rozkaz na cvičení. Byla jsem z toho velmi smutná, protože našemu synovi byly tehdy jen tři měsíce.
Modlila jsem se, aby těch pár týdnů rychle uběhlo. Když manželova „služba vlasti“ skončila, vrátil se domů jaksi změněný. Začala jsem mít zlé tušení poté, kdy začal jednou týdně z domu někam odcházet.
Vždy si našel důvěryhodnou výmluvu, takže trvalo delší dobu, než moje podezření nabylo reálné podoby. Protože ze svých tajných cest vždy jezdil domů vlakem, šla jsem ho čekat na nádraží. Vlak přijel, ale manžel nevystoupil.
Smutná jsem se ubírala domů a sotva jsem stihla vyndat malého z kočárku, ve dveřích se objevil manžel. Na otázku, jak přicestoval, odpověděl, že vlakem. Když jsem mu řekla, že jsme byli i s malým na nádraží, zůstal zaraženě stát.
Toho večera už se mnou nepromluvil. I přesto ale jeho záhadné cesty měly další pokračování. Trápila mě myšlenka, že má milenku. Přemýšlela jsem, jakým způsobem s ní komunikuje. Ještě jsme doma neměli telefon, tak v úvahu přicházely jen dopisy.
Domů je dostávat nemohl, to bych si okamžitě všimla. Jediným možným místem mohlo tedy být jeho pracoviště. A tak mi nezůstala jiná možnost, než poprosit svého švagra, který s ním pracoval, zda by mi v mé těžké situaci nebyl ochoten pomoci.
Když jsem začala dělat „inventuru“ v jeho věcech, našla jsem slušnou hromádku dopisů. Jejich odesilatel byl jeden jediný: nějaká Irena. Otevřela jsem bez okolků jeden z dopisů a jeho obsah mi vehnal žal do srdce a slzy do očí.
Dodnes nevím, kde se ve mně vzalo tolik odvahy. Večer jsem manžela požádala, aby mi vysvětlil důvod svých utajených výletů, protože je nemíním více tolerovat. Cítila jsem se velmi ponížená.
On si začal vymýšlet různé historky a s kamennou tváří mi vyprávěl absolutní nesmysly. Už jsem to nemohla poslouchat a tak jsem vytáhla dopis, který jsem si s sebou vzala domů jako důkaz. Manžel strnul a velmi rychle pochopil, že jeho lžím je konec.
Začal prosit o odpuštění a sliboval, že vše ukončí – jen ať od něho neodcházím a neberu s sebou i našeho syna. Měli jsme celý život ještě před sebou, milovala jsem ho a tak jsem mu nakonec jeho chybu odpustila. Ale nezapomněla jsem a nikdy nezapomenu.
Nevěra sice poznamenala náš vztah, avšak zůstali jsme spolu a i přes ten zádrhel na začátku manželství doufám, že nám to spolu vydrží, dokud nás smrt nerozdělí…
Martina (jižní Morava)
