Moje sestra se vdávala velmi mladá a ve dvaceti letech už měla dvě děti.
Pomáhala jsem jí ze všech sil, aby mohla co nejdříve nastoupit do práce a zlepšit svůj rodinný rozpočet. S manželem měli občas neshody, ale aspoň ze začátku to vypadalo jako běžné výměny názorů, které mají snad všichni manželé.
Hádky se však časem stupňovaly a jejich vztah začal chladnout. Manželství jim vydrželo deset let. Sestra si našla nového přítele a když jí omrzel, vyměnila ho za dalšího. Děti to velmi těžce nesly a tak to zůstalo až dodnes.
Po svatbě sestra zůstala žít v našem bytě, kde jsme dříve bydleli s rodiči. Ti zatím dostavěli rodinný dům a protože já jsem byla svobodná, odešla jsem bydlet s nimi.
S rodiči i se sestrou jsme se dohodli tak, že dokud se sestra s rodinou nepostaví na vlastní nohy, může užívat byt a když se osamostatní, byt prodáme a peníze si rozdělíme.
Já jsem samozřejmě souhlasila, brala jsem to tak, že kdybych byla v podobné situaci já, určitě by mi také vyšla vstříc. Až časem se však ukázala skutečná tvář mé sestry. Rozhodla se, že s částkou za prodej bytu se nebude s nikým dělit.
Dostala jsem SMS zprávu, že naši dohodu ruší. Proplakala jsem pár dnů i nocí. Už tři roky o své sestře nic nevím. Dokonce se vzdala i svých dětí, které vychovávají moji rodiče. Snažila jsem se ji najít a navázat kontakt, ale nereagovala.
Nemohu uvěřit, že jí nechybí dokonce ani vlastní děti. Pomáhala jsem jí v těžkých chvílích, nezištně a s láskou. Ona mě ale vymazala ze svého života, kvůli penězům.
Odhodila naše pěkné dětství, vzpomínky a všechny chvíle, které jsme spolu prožily a mně je to velice líto. Nikdy se s tím nesmířím, ale kdyby se vrátila, snad bych jí to dokázala odpustit. Budeme čekat, sestřičko, přijď zpátky domů!
Lucie, severní Morava
