Člověk si může plánovat, co chce, ale realita bývá stejně jiná a mnohdy tvrdší. Vzpomínám si na ten hezký letní večer, kdy mi Filip poprvé řekl: „Chtěl bych s tebou žít, Simono. Tak dlouho, jak to půjde, třeba napořád.“ Místo odpovědi jsem mu tenkrát položila hlavu na rameno a přitiskla se k němu. Bylo jasné, že cítím totéž co on.
Když jsme zjistili, že spolu čekáme dítě, oba nás to překvapilo a zaskočilo. Věk na manželství jsme sice už měli – mně bylo dvacet čtyři a Filipovi o dva roky víc – ale přesto jsme s uzavřením formálního svazku ještě nepočítali. Nakonec jsme se dohodli, že dítě si nechám a brát se nemusíme. „Existují přece páry, které žijí jen tak, jak se říká na psí knížku,“ prohlásil Filip. „Myslím, že postačí, když spolu budeme šťastní a vytvoříme pro dítě dobré prostředí, ve kterém bude vyrůstat, ne? Na svatbu je vždycky času dost.“ Souhlasila jsem s ním, třebaže tento postoj nesdíleli moji rodiče a divily se mu i některé kamarádky. Začali jsme spolu žít v jedné domácnosti ještě před narozením dítěte a já si říkala, že se to vlastně nijak neliší od normálního, „papírového“ manželství.
Věděla jsem, že Filip si přeje syna. Měla jsem samozřejmě možnost zjistit pohlaví dítěte při vyšetření ultrazvukem, ale rozhodli jsme se, že oba budeme raději sdílet moment překvapení. Chtěla jsem, aby Filip byl přítomen při porodu. „Moc se na to necítím,“ přiznal. Byla jsem tím trochu zklamaná, ale respektovala jsem jeho rozhodnutí. Jedné zimní noci mě odvezl do porodnice a tam se nám narodila dcerka. Měli jsme pro ni připraveno jméno Karolínka, po mé matce – ale v podstatě jsem stejně jako Filip počítala s tím, že naše první dítě bude syn. Já osobně jsem se při pohledu na miminko rychle vyrovnala s tou změnou proti očekávání. Na Filipovi, přestože byl klidný a racionálně uvažující muž, jsem však viděla jisté rozčarování. Skoro jsem se mu chtěla omluvit, ale uvědomila jsem si, jak směšně by to vypadalo.
Další dny ukázaly, jak málo jsme počítali se skutečností, že porod je sice vrcholem jedné fáze vztahu, ale současně začátkem další etapy, která je mnohem náročnější. Byla jsem trochu naivní a v podvědomí chovala pocit, že dítě je něco jako živá hračka, která přináší pouze radost. Jakmile na mě dolehla tíha všech těch prací kolem miminka, pravidelné kojení a noční probouzení, začala jsem být strašně moc unavená. Potřebovala jsem Filipovu podporu a pomoc. On se ale ještě pořádně nesmířil s tím, že se nám nenarodil syn. Snažil se, nakolik to bylo v jeho silách, ale jednoho dne mi téměř zoufale přiznal, že na roli otce není vlastně vůbec připravený. Položila jsem mu hloupou otázku: „A cítíš alespoň něco ke Karolínce?“ Stiskl mi ruku a podíval se mi do očí: „Je to naše dítě. Je to moje dcera a já jsem si toho vědom. Jenom mám pocit, že jí nedokážu dát to, co potřebuje.“
Neubránila jsem se hloupé poznámce: „To proto, že je to holka, viď?“ Podíval se na mě rozzlobeně a už se nadechoval, aby něco ošklivého řekl, ale pak si to naštěstí rozmyslel.
V domácnosti mi začala pomáhat máma, která si svoji roli babičky plně vychutnávala. Musela jsem sice snášet její neustálé narážky na to, kdy se s Filipem konečně hodláme vzít, na druhou stranu bych bez ní ale asi brzy padla únavou. Filip moc často doma nepobýval a kdykoliv věděl, že má přijít máma, snažil se setkání s ní vyhnout. „Co je to za život, prosím tě? To jste nějaká rodina?“ poslouchala jsem máminy výčitky. „Kdyby byl Filip čestný chlap, tak si tě vzal hned ve chvíli, kdy jsi mu řekla, že budete mít dítě,“mínila. Nevyvracela jsem jí to. To, v čem jsem s Filipem souhlasila před svatbou, vypadalo nyní s malou Karolínkou v celodenní péči poněkud jinak.
Filipova stále častější nepřítomnost nakonec vyvrcholila tím, že mi oznámil: „Pojedu na dva měsíce pracovně do Kanady.“ „To přece nemyslíš vážně,“ zarazila jsem se, „vždyť to bez tebe nezvládnu.“ „Ale zvládneš, stejně ti pomáhá tvoje matka,“ oponoval. „Už jsem se prostě rozhodl, nesnaž se mi to vymlouvat,“ dodal, protože čekal moje protesty. Místo toho jsem se zeptala: „Máš mě ještě rád, Filipe?“
Nejprve se zamračil a potom tiše odpověděl: „Samozřejmě, že ano.“ „A máš rád také Karolínku?“ položila jsem další otázku. Přikývl. „A víš, že děťátko potřebuje něco jako rodinné zázemí?“ pokračovala jsem. „Kam tím směřuješ, prosím tě?“ řekl Filip podrážděně. „K tomu, že bychom se měli snažit takové zázemí Karolínce vytvořit,“ pronesla jsem rozhodně. „Takže mě chceš přemlouvat ke svatbě?“ zaujal bojovný postoj. „Ne, to ne,“ uklidňovala jsem ho. „Chci jenom pro Karolínku vytvořit domov. A ten musí vždycky zajistit dva. Já pro ni dělám všechno, co můžu. Nebýt mámy, asi bych to nezvládla. Myslela jsem, že by ses mohl víc zapojit, Filipe, kvůli té malé.“
Neřekl na to nic, ale viděla jsem, že jsem ho zasáhla na citlivém místě.
Doufala jsem, že do té Kanady nakonec nepoletí, ale prosadil si svou. Tím se ještě více vystupňovalo napětí mezi ním a mojí matkou. Když se před odjezdem přišel rozloučit, řekla mu, že takové věci se nedělají. „Chováte se, Filipe, jako nějaký puberťák, který si myslí, že si může dělat, co chce. Ale máte partnerku a máte dítě, tím se pro vás svět změnil. Nevím, jestli jste si to plně uvědomil,“ dávala mu kázáníčko. Ve Filipovi očividně zápasila zdvořilost se vztekem. Nakonec zvítězilo jeho lepší já, takže k hádce nedošlo. Řekl: „Já o tom vím, že mám dítě. A žádný puberťák nejsem. Dva měsíce to beze mě Simona vydrží.“ Jeho slova zněla velice chladně, bylo znát, jak se přemáhá.
Zatímco byl Filip v Kanadě, zahájila moje máma frontální útok na moji toleranci. „Až se vrátí, měla bys mu dát ultimátum. Buď přijme jako fakt, že má rodinu, vezme si tě a budete žít normálním životem nebo se s ním rozejdeš.“ „Ale mami, tohle by bylo vydírání,“ bránila jsem se. „A že on si žije pro sebe, to je snad fér?“ namítla. Mámin návrh jsem sice odmítla, přesto jsem o něm často přemýšlela. Kdykoliv jsem jela s Karolínkou na procházku, připadala jsem si skutečně jako svobodná matka. Papírově jsem jí doopravdy byla. Uvažovala jsem o tom, že některé věci je třeba řešit, dokud je na ně čas. Až Karolínka začne chodit a mluvit, mělo by být jasné, že má tátu, který za ní cítí a přebírá plnou odpovědnost. U Filipa jsem si během těch dvou měsíců jeho pobytu v zahraničí přestávala být jistá, jestli je schopen tuto roli plně přijmout. Moje myšlenky zacházely dokonce tak daleko, že jsem si říkala: dokud je Karolínka malá a nemá z toho rozum, mohla bych si najít jiného partnera, kterého by brala jako tátu. Stav, kdy jsme spolu a zároveň nejsme, vyhovuje už pouze Filipovi, mně ne.
Zároveň jsem se ale těšila na to, až se můj partner vrátí. Když přiletěl a vše se vrátilo do původních kolejí, prožívala jsem ovšem zklamání. Jako by si v Kanadě Filip ještě více zvykl na to, že je stále volný a nemusí se vázat, pokud nechce, trávil se mnou a s dcerkou daleko méně času než před svým odjezdem. Věděla jsem, že nastal opravdu čas vážně si promluvit. „Víš, hodně jsem o nás dvou přemýšlela, když jsi byl pryč,“ oslovila jsem ho. „Možná mi to budeš mít za zlé, ale ráda bych měla nějakou jistotu. Ne kvůli sobě, hlavně kvůli Karolínce. Myslíš, že mi ji dokážeš poskytnout?“ Filip se zamračil. Bylo znát, že mu podobný rozhovor není rozhodně po vůli. „Tvoje matka na tebe naléhala, abys mě přemluvila ke svatbě, že?“ zeptal se. „Moje matka má takový názor od začátku a ty víš, že jsem si dovedla svůj postoj obhájit,“ namítla jsem. „Teď mluvím doopravdy za sebe, Filipe. Přišel čas rozhodnout se, jestli opravdu chceme být spolu.“ Vnitřní boj, který můj partner sváděl, byl přímo znát na jeho tváři. „Nechtěj po mě rozhodnutí hned teď na místě, připadal bych si jako přitlačený ke zdi,“ požádal mě. „Dej mi na to týden a já ti pak řeknu, ano?“ Souhlasila jsem.
Jako by si ten týden chtěl Filip co nejvíce využít pro sebe, skoro vůbec jsme se neviděli. Den před uplynutím onoho „ultimáta“ – které si nakonec Filip stanovil sám – jsem cítila, jak ve mně stoupá napětí. Dospěli jsme do bodu, kdy se rozhoduje o nás dvou i o človíčkovi, kterého jsme přivedli na svět. Odpoledne začala Karolínka brečet. Zjistila jsem, že má horečku. Volala jsem Filipovi na mobil, ale nebyl k dosažení. Měřila jsem dcerce teplotu každou čtvrt hodinu. Už bylo téměř jisté, že potřebuje naléhavé lékařské ošetření. Zavolala jsem na pohotovost. Sanitka přijela během deseti minut. Během té doby jsem se stále marně snažila dovolat Filipovi. Ve chvíli, kdy jsem ho zatím nejvíc potřebovala, se mnou nebyl.
Odvezli mě s malou do nemocnice a doktor řekl, že si jí tam nechají. Byla celá rozpálená, měla horečku čtyřicet stupňů. Třásla jsem se strachy o její život. „Je to vážné?“ ptala jsem se. „Malé děti jsou vždycky zranitelnější, ale uděláme všechno, co můžeme,“ odpověděl doktor. Pomyslela jsem si, že kdyby Karolínka měla umřít, ani já už bych nechtěla být na tomto světě. V duchu jsem proklínala Filipa. Teď tady měl být a alespoň mě držet za ruku. Místo toho je bůhvíkde. Rozechvělým hlasem jsem zavolala domů, co se stalo. „Zůstanu tady s Karolínkou. Kdyby mě náhodou sháněl Filip, vyřiď mu to, mami, prosím tě,“ požádala jsem.
Asi za dvě hodiny mi sestřička oznámila, že za mnou někdo přišel. Pomyslela jsem si, že je to Filip, ale byla to moje máma. Zeptala se, jak to s malou vypadá. Mohla jsem jí sdělit lepší zprávu – horečka trochu klesla a stav se stabilizoval. Máma mi řekla spoustu povzbudivých slov. O Filipovi se ani jedna z nás nezmínila. Šla jsem jí doprovodit před nemocnici. Byla jsem už klidnější a věřila, že vše dobře dopadne. Sotva jsme se rozloučili, ozvalo se za mnou: „Simono!“ Ohlédla jsem se a spatřila, jak ke mně spěchá Filip. „Dozvěděl jsem se to od tvého táty. Jak je Karolínce?“ Řekla jsem mu to. Viděla jsem na jeho tváři smutný a provinilý výraz. „Měl jsem být s tebou, promiň mi to…“ Pokrčila jsem rameny. Moje zloba ještě trochu přetrvávala. Na to, že zítra mi má Filip oznámit, jak to mezi námi bude dál, jsem si ani nevzpomněla. Připomněl mi to až on. Vzal mě za ruku, objal mě a zašeptal: „Teď už budeme pořád spolu, všichni tři…“ A teprve od tohoto okamžiku jsme se stali skutečnou rodinou.
Simona (26), východní Čechy
