Minulost v sobě skrývá tajemství, která se někdy dovíme pouhou náhodou. Já jsem manželství svých rodičů považovala vždy za takřka vzorové a ideální.
Věděla jsem, jak se naši seznámili, znala jsem různé romantické příběhy z jejich života. Na rodinných oslavách se často dávala k lepšímu historka o narození mého mladšího brášky, k němuž došlo v sanitce minutu cesty od porodnice.
Vztah otce a matky byl bezproblémový, měla jsem je oba ráda a nikdy mě nenapadlo, že všechno nemuselo být tak, jak se domnívám.
Přišla jsem na to vlastně úplnou náhodou. Hledala jsem jednu knížku, kterou jsem měla ráda v dětství a kterou jsem si nyní, v třiadvaceti letech chtěla znovu přečíst. Bydlela jsem pořád s rodiči, i když jsem doma už moc nepobývala.
Hodně času jsem trávila se svým přítelem a plánovali jsme, že si brzy pronajmeme nějaký malý byt a zkusíme být spolu pořád. Právě tuhle jednu knížku jsem chtěla mít každopádně u sebe.
Využila jsem příležitosti, kdy budu mít na hledání klid, protože mladší bratr byl lyžařském kurzu střední školy a otec s matkou vyrazili na dvoudenní návštěvu za příbuznými na Moravu. Přítel byl zase pro změnu na týden pracovně v zahraničí.
Knížku jsem dlouho nemohla najít. Probírala jsem se jednotlivými tituly v knihovně, vyndávala je ven, skládala na vyšší hromádky… O jednu z těch hromádek jsem zavadila a knížky se sesypaly.
Z jedné z nich – ani jsem netušila ze které – vypadla stará černobílá fotografie. Vzala jsem jí do ruky a zvědavě se na ni zadívala. Strnula jsem. Fotka znázorňovala moji mámu v mladém věku, muže, který ji objímal kolem ramen… a kočárek.
Na zadní straně bylo napsáno: „Šťastná rodinka – Robert, Mirka a Ivanka“. Nechala jsem knížky knížkami a nechápavě na snímek hleděla. O tom, že v kočárku jsem já, jsem nepochybovala – ostatně dodnes jsme ho měli ve sklepě.
Moje jméno bylo tedy jasné, stejně jako jméno mojí matky: Miroslava. Netušila jsem jen, kdo je ten Robert. Můj otec se přece jmenuje Jindřich a vypadá úplně jinak!
Nebyla jsem schopna toho dne už nic dělat. Připadalo mi, že jsem objevila něco, co jsem neměla. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Jaká „šťastná rodinka“? Tou jsme přece my, v současném a odjakživa daném složení: já, brácha a otec s matkou.
Kde se tam vzal nějaký Robert? Kdo mi to vysvětlí? Budu mít odvahu se zeptat? Knížky jsem dala zpátky do knihovny – tu svoji hledanou jsem nakonec stejně nenašla – a fotku jsem si nechala u sebe.
Pomyslela jsem si, že ji tam někdo založil kdysi dávno a zapomněl na ni. Pochybovala jsem, že by ji matka schovávala úmyslně. Hlavu jsem měla plnou zmatku a otázek. Nikde však nebyl nikdo, kdo by mi mohl odpovědět.
Nejradši bych hned volala matce na mobil… ale co bych jí řekla? Pak jsem se rozhodla: hned zítra dopoledne, dřív než se naši vrátí, zajdu za babičkou… tou z matčiny strany. Ona bude znát odpověď a dokáže být i diskrétní.
Té noci jsem toho naspala hodně málo. Neustále se mi vracela ta momentka z fotky. Robert… kdo je to? Jak to, že jsem o něm doteď nic neslyšela? Má smysl se na to ptát? Nebudu litovat toho, co se dozvím?
Druhý den ráno jsem zavolala babičce, jestli se u ní mohu zastavit. Nebylo to nic divného nebo neobvyklého, bydlela poměrně nedaleko a často jsem ji navštěvovala jen tak, bez důvodu, prostě na kus řeči.
Promyslela jsem si, jak zavedu řeč na tu fotku (tu jsem si pochopitelně vzala s sebou jako případný důkaz). Babička se mě hned po příchodu zeptala, jestli nejsem nemocná.
Ta špatně prospaná noc na mně zřejmě byla znát, stejně tak jako starost a nejistota v očích. Odpověděla jsem, že mi nic není, ale že bych potřebovala něco vysvětlit. Když se v tu chvíli naše oči střetly, zdálo se mi, že babičce je jasné, na co se budu ptát.
Začala jsem tím, že jsem chtěla vědět něco o matčině mládí a o tom, kdo je to Robert. Babička se zajímala, odkud jsem se o tom dozvěděla. Ukázala jsem jí tu fotku a ona si povzdechla.
Řekla, že nebýt toho zapomenutého snímku, nejspíš by mi to všechno zůstalo utajeno. Pak mi vyprávěla celou historii. Robert byl matčin první manžel a současně i můj otec. Odešel od mé matky, když mi byly čtyři měsíce… za jinou ženou.
Rozvod následoval nedlouho poté. Matky se ujal můj otec… ten, který mě vychovával a kterého jsem dosud i za svého biologického otce považovala. Robert se i se svojí novou přítelkyní o několik měsíců později zabil při autonehodě. Neměla jsem se tuto pravdu nikdy dozvědět, nebyl k tomu důvod.
Poslouchala jsem a chvílemi mi bylo do breku. Zmocňovala se mě lítost nad tím, že muž, který mi dal život, se mě zřekl a že ho nikdy neuvidím. Babička mě prosila, ať jí tu fotku dám a ať se o tom před našimi nezmiňuji.
Nejprve jsem váhala, protože jsem se přece jen cítila trochu celá ta léta podváděná. Pak jsem ale usoudila, že je to asi nejrozumnější řešení. Když se večer rodiče vrátili, chvíli mi trvalo, než jsem se začala chovat normálně.
Vymluvila jsem se na to, že mi není dobře a nikdo nic nezkoumal. Já jsem o všem znovu před spaním přemýšlela, tentokrát jsem ale usnula klidným spánkem. Babička měla pravdu, vracet se do minulosti by opravdu nikam nevedlo.
A tak jsem se s tím, co jsem náhodně objevila, postupně smířila a vzala to jako dávnou historii, která se mě vlastně netýká. To podstatné, co zůstává a v čem jsem vyrůstala, pro mě dál zůstává nezměněno…
Ivana (23), střední Čechy
