Domů     Rodinná fotka
Rodinná fotka
5 minut čtení

Minulost v sobě skrývá tajemství, která se někdy dovíme pouhou náhodou. Já jsem manželství svých rodičů považovala vždy za takřka vzorové a ideální.

Věděla jsem, jak se naši seznámili, znala jsem různé romantické příběhy z jejich života. Na rodinných oslavách se často dávala k lepšímu historka o narození mého mladšího brášky, k němuž došlo v sanitce minutu cesty od porodnice.

Vztah otce a matky byl bezproblémový, měla jsem je oba ráda a nikdy mě nenapadlo, že všechno nemuselo být tak, jak se domnívám.

Přišla jsem na to vlastně úplnou náhodou. Hledala jsem jednu knížku, kterou jsem měla ráda v dětství a kterou jsem si nyní, v třiadvaceti letech chtěla znovu přečíst. Bydlela jsem pořád s rodiči, i když jsem doma už moc nepobývala.

Hodně času jsem trávila se svým přítelem a plánovali jsme, že si brzy pronajmeme nějaký malý byt a zkusíme být spolu pořád. Právě tuhle jednu knížku jsem chtěla mít každopádně u sebe.

Využila jsem příležitosti, kdy budu mít na hledání klid, protože mladší bratr byl lyžařském kurzu střední školy a otec s matkou vyrazili na dvoudenní návštěvu za příbuznými na Moravu. Přítel byl zase pro změnu na týden pracovně v zahraničí.

Knížku jsem dlouho nemohla najít. Probírala jsem se jednotlivými tituly v knihovně, vyndávala je ven, skládala na vyšší hromádky… O jednu z těch hromádek jsem zavadila a knížky se sesypaly.

Z jedné z nich – ani jsem netušila ze které – vypadla stará černobílá fotografie. Vzala jsem jí do ruky a zvědavě se na ni zadívala. Strnula jsem. Fotka znázorňovala moji mámu v mladém věku, muže, který ji objímal kolem ramen… a kočárek.

Na zadní straně bylo napsáno: „Šťastná rodinka – Robert, Mirka a Ivanka“. Nechala jsem knížky knížkami a nechápavě na snímek hleděla. O tom, že v kočárku jsem já, jsem nepochybovala – ostatně dodnes jsme ho měli ve sklepě.

Moje jméno bylo tedy jasné, stejně jako jméno mojí matky: Miroslava. Netušila jsem jen, kdo je ten Robert. Můj otec se přece jmenuje Jindřich a vypadá úplně jinak!

Nebyla jsem schopna toho dne už nic dělat. Připadalo mi, že jsem objevila něco, co jsem neměla. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Jaká „šťastná rodinka“? Tou jsme přece my, v současném a odjakživa daném složení: já, brácha a otec s matkou.

Kde se tam vzal nějaký Robert? Kdo mi to vysvětlí? Budu mít odvahu se zeptat? Knížky jsem dala zpátky do knihovny – tu svoji hledanou jsem nakonec stejně nenašla – a fotku jsem si nechala u sebe.

Pomyslela jsem si, že ji tam někdo založil kdysi dávno a zapomněl na ni. Pochybovala jsem, že by ji matka schovávala úmyslně. Hlavu jsem měla plnou zmatku a otázek. Nikde však nebyl nikdo, kdo by mi mohl odpovědět.

Nejradši bych hned volala matce na mobil… ale co bych jí řekla? Pak jsem se rozhodla: hned zítra dopoledne, dřív než se naši vrátí, zajdu za babičkou… tou z matčiny strany. Ona bude znát odpověď a dokáže být i diskrétní.

Té noci jsem toho naspala hodně málo. Neustále se mi vracela ta momentka z fotky. Robert… kdo je to? Jak to, že jsem o něm doteď nic neslyšela? Má smysl se na to ptát? Nebudu litovat toho, co se dozvím?

Druhý den ráno jsem zavolala babičce, jestli se u ní mohu zastavit. Nebylo to nic divného nebo neobvyklého, bydlela poměrně nedaleko a často jsem ji navštěvovala jen tak, bez důvodu, prostě na kus řeči.

Promyslela jsem si, jak zavedu řeč na tu fotku (tu jsem si pochopitelně vzala s sebou jako případný důkaz). Babička se mě hned po příchodu zeptala, jestli nejsem nemocná.

Ta špatně prospaná noc na mně zřejmě byla znát, stejně tak jako starost a nejistota v očích. Odpověděla jsem, že mi nic není, ale že bych potřebovala něco vysvětlit. Když se v tu chvíli naše oči střetly, zdálo se mi, že babičce je jasné, na co se budu ptát.

Začala jsem tím, že jsem chtěla vědět něco o matčině mládí a o tom, kdo je to Robert. Babička se zajímala, odkud jsem se o tom dozvěděla. Ukázala jsem jí tu fotku a ona si povzdechla.

Řekla, že nebýt toho zapomenutého snímku, nejspíš by mi to všechno zůstalo utajeno. Pak mi vyprávěla celou historii. Robert byl matčin první manžel a současně i můj otec. Odešel od mé matky, když mi byly čtyři měsíce… za jinou ženou.

Rozvod následoval nedlouho poté. Matky se ujal můj otec… ten, který mě vychovával a kterého jsem dosud i za svého biologického otce považovala. Robert se i se svojí novou přítelkyní o několik měsíců později zabil při autonehodě. Neměla jsem se tuto pravdu nikdy dozvědět, nebyl k tomu důvod.

Poslouchala jsem a chvílemi mi bylo do breku. Zmocňovala se mě lítost nad tím, že muž, který mi dal život, se mě zřekl a že ho nikdy neuvidím. Babička mě prosila, ať jí tu fotku dám a ať se o tom před našimi nezmiňuji.

Nejprve jsem váhala, protože jsem se přece jen cítila trochu celá ta léta podváděná. Pak jsem ale usoudila, že je to asi nejrozumnější řešení. Když se večer rodiče vrátili, chvíli mi trvalo, než jsem se začala chovat normálně.

Vymluvila jsem se na to, že mi není dobře a nikdo nic nezkoumal. Já jsem o všem znovu před spaním přemýšlela, tentokrát jsem ale usnula klidným spánkem. Babička měla pravdu, vracet se do minulosti by opravdu nikam nevedlo.

A tak jsem se s tím, co jsem náhodně objevila, postupně smířila a vzala to jako dávnou historii, která se mě vlastně netýká. To podstatné, co zůstává a v čem jsem vyrůstala, pro mě dál zůstává nezměněno…

Ivana (23), střední Čechy

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
3 minuty čtení
Bývalá žena mého muže mi dělala ze života peklo. Intrikovala a štvala proti mně svého syna, až padla poslední kapka. Začala jsem se bránit. Můj muž se s exmanželkou nerozešel v dobrém, ale má s ní, bohužel, syna. Hned na začátku našeho vztahu jsem byla svědkem jejich scény. Z ničeho nic k nám ta ženská přivedla syna, že prý chce vidět tátu. Spíš ale chtěla ona obhlídnout mě. Neměla jsem z ní do
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.