Domů     Rodinná fotka
Rodinná fotka
5 minut čtení

Minulost v sobě skrývá tajemství, která se někdy dovíme pouhou náhodou. Já jsem manželství svých rodičů považovala vždy za takřka vzorové a ideální.

Věděla jsem, jak se naši seznámili, znala jsem různé romantické příběhy z jejich života. Na rodinných oslavách se často dávala k lepšímu historka o narození mého mladšího brášky, k němuž došlo v sanitce minutu cesty od porodnice.

Vztah otce a matky byl bezproblémový, měla jsem je oba ráda a nikdy mě nenapadlo, že všechno nemuselo být tak, jak se domnívám.

Přišla jsem na to vlastně úplnou náhodou. Hledala jsem jednu knížku, kterou jsem měla ráda v dětství a kterou jsem si nyní, v třiadvaceti letech chtěla znovu přečíst. Bydlela jsem pořád s rodiči, i když jsem doma už moc nepobývala.

Hodně času jsem trávila se svým přítelem a plánovali jsme, že si brzy pronajmeme nějaký malý byt a zkusíme být spolu pořád. Právě tuhle jednu knížku jsem chtěla mít každopádně u sebe.

Využila jsem příležitosti, kdy budu mít na hledání klid, protože mladší bratr byl lyžařském kurzu střední školy a otec s matkou vyrazili na dvoudenní návštěvu za příbuznými na Moravu. Přítel byl zase pro změnu na týden pracovně v zahraničí.

Knížku jsem dlouho nemohla najít. Probírala jsem se jednotlivými tituly v knihovně, vyndávala je ven, skládala na vyšší hromádky… O jednu z těch hromádek jsem zavadila a knížky se sesypaly.

Z jedné z nich – ani jsem netušila ze které – vypadla stará černobílá fotografie. Vzala jsem jí do ruky a zvědavě se na ni zadívala. Strnula jsem. Fotka znázorňovala moji mámu v mladém věku, muže, který ji objímal kolem ramen… a kočárek.

Na zadní straně bylo napsáno: „Šťastná rodinka – Robert, Mirka a Ivanka“. Nechala jsem knížky knížkami a nechápavě na snímek hleděla. O tom, že v kočárku jsem já, jsem nepochybovala – ostatně dodnes jsme ho měli ve sklepě.

Moje jméno bylo tedy jasné, stejně jako jméno mojí matky: Miroslava. Netušila jsem jen, kdo je ten Robert. Můj otec se přece jmenuje Jindřich a vypadá úplně jinak!

Nebyla jsem schopna toho dne už nic dělat. Připadalo mi, že jsem objevila něco, co jsem neměla. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Jaká „šťastná rodinka“? Tou jsme přece my, v současném a odjakživa daném složení: já, brácha a otec s matkou.

Kde se tam vzal nějaký Robert? Kdo mi to vysvětlí? Budu mít odvahu se zeptat? Knížky jsem dala zpátky do knihovny – tu svoji hledanou jsem nakonec stejně nenašla – a fotku jsem si nechala u sebe.

Pomyslela jsem si, že ji tam někdo založil kdysi dávno a zapomněl na ni. Pochybovala jsem, že by ji matka schovávala úmyslně. Hlavu jsem měla plnou zmatku a otázek. Nikde však nebyl nikdo, kdo by mi mohl odpovědět.

Nejradši bych hned volala matce na mobil… ale co bych jí řekla? Pak jsem se rozhodla: hned zítra dopoledne, dřív než se naši vrátí, zajdu za babičkou… tou z matčiny strany. Ona bude znát odpověď a dokáže být i diskrétní.

Té noci jsem toho naspala hodně málo. Neustále se mi vracela ta momentka z fotky. Robert… kdo je to? Jak to, že jsem o něm doteď nic neslyšela? Má smysl se na to ptát? Nebudu litovat toho, co se dozvím?

Druhý den ráno jsem zavolala babičce, jestli se u ní mohu zastavit. Nebylo to nic divného nebo neobvyklého, bydlela poměrně nedaleko a často jsem ji navštěvovala jen tak, bez důvodu, prostě na kus řeči.

Promyslela jsem si, jak zavedu řeč na tu fotku (tu jsem si pochopitelně vzala s sebou jako případný důkaz). Babička se mě hned po příchodu zeptala, jestli nejsem nemocná.

Ta špatně prospaná noc na mně zřejmě byla znát, stejně tak jako starost a nejistota v očích. Odpověděla jsem, že mi nic není, ale že bych potřebovala něco vysvětlit. Když se v tu chvíli naše oči střetly, zdálo se mi, že babičce je jasné, na co se budu ptát.

Začala jsem tím, že jsem chtěla vědět něco o matčině mládí a o tom, kdo je to Robert. Babička se zajímala, odkud jsem se o tom dozvěděla. Ukázala jsem jí tu fotku a ona si povzdechla.

Řekla, že nebýt toho zapomenutého snímku, nejspíš by mi to všechno zůstalo utajeno. Pak mi vyprávěla celou historii. Robert byl matčin první manžel a současně i můj otec. Odešel od mé matky, když mi byly čtyři měsíce… za jinou ženou.

Rozvod následoval nedlouho poté. Matky se ujal můj otec… ten, který mě vychovával a kterého jsem dosud i za svého biologického otce považovala. Robert se i se svojí novou přítelkyní o několik měsíců později zabil při autonehodě. Neměla jsem se tuto pravdu nikdy dozvědět, nebyl k tomu důvod.

Poslouchala jsem a chvílemi mi bylo do breku. Zmocňovala se mě lítost nad tím, že muž, který mi dal život, se mě zřekl a že ho nikdy neuvidím. Babička mě prosila, ať jí tu fotku dám a ať se o tom před našimi nezmiňuji.

Nejprve jsem váhala, protože jsem se přece jen cítila trochu celá ta léta podváděná. Pak jsem ale usoudila, že je to asi nejrozumnější řešení. Když se večer rodiče vrátili, chvíli mi trvalo, než jsem se začala chovat normálně.

Vymluvila jsem se na to, že mi není dobře a nikdo nic nezkoumal. Já jsem o všem znovu před spaním přemýšlela, tentokrát jsem ale usnula klidným spánkem. Babička měla pravdu, vracet se do minulosti by opravdu nikam nevedlo.

A tak jsem se s tím, co jsem náhodně objevila, postupně smířila a vzala to jako dávnou historii, která se mě vlastně netýká. To podstatné, co zůstává a v čem jsem vyrůstala, pro mě dál zůstává nezměněno…

Ivana (23), střední Čechy

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
Moje rodina byla chudá a nikdo z ní neměl ani maturitu. Já ale toužila po lepším životě, což mi začali brzy závidět a házeli mi klacky pod nohy. Od dětství jsem snila o tom, že to v životě někam dotáhnu. Jakmile jsem ale vyslovila nějakou svou představu, setkala jsem se s hurónským smíchem nebo s posměšky. Říkali mi, že jsem naivní, budu makat na poli nebo v kravíně jako všichni z rodiny. Měla
4 minuty čtení
Žiju v malé vesnici u Tábora, v domě, kde jsme vyrostly s mojí sestrou Lenkou. Dům je starý, s křivými podlahami a zahradou plnou růží. Lenka je o pět let mladší a vždycky byla ta veselá duše, která tančila na vesnických zábavách a zpívala, až se sousedi smáli. „Ireno, život je na to, aby se žil!“ říkávala, když jsme jako děti běhaly po loukách. Po svatbě se odstěhovala z našeho domu za manžele
3 minuty čtení
Svého vnuka moc miluju. Je celý můj syn, i když někdo tvrdí, že je po snaše. To ale není pravda. Vojta je chytrý a bystrý hoch, to o jeho mámě říct nemůžu. Adéla mi nesedla od první chvíle, kdy jsem ji uviděla. Zatímco můj jediný syn Richard studoval práva, ona byla jen zdravotní sestra. Nepracovala ani v nemocnici, ale v ordinaci praktického lékaře. Doufala jsem, že ta zamilovanost syna přejde
4 minuty čtení
Nikdy by mě nenapadlo, že by starý receptář mé babičky mohl zapříčinit, že se naše rodina dá zase po dlouhé době dohromady. Vždycky jsem si myslela, že rodinné tradice jsou jen něco, o čem se vypráví, ale nikdy jsem nečekala, že právě ony nás naučí, co znamená být rodinou, která drží pospolu. Voňavé vzpomínky Když jsem byla malá, trávila jsem hodně času na vesnici u babičky Anny. Byla to
3 minuty čtení
Mám tři děti, všechny jsem vychovala co možná nejlépe. Vždycky jsem si říkala, že budu hodná babička, co nosí buchty a hlídá vnoučata. Vastně jsem se docela na období v důchodu těšila. Jen jsem absolutně nečekala, že se ze mě stane služka, která si nedovolí ani zakašlat, aby ji její snacha nepeskovala. Na to jsem tedy rozhodně připravená nebyla! Drsná snacha Můj syn Martin si vzal Simonu
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Udělala jsem největší chybu svého života
nejsemsama.cz
Udělala jsem největší chybu svého života
S manželem jsme nadšení houbaři, a přesto se nám stalo, že jsme se jednou otrávili. A stačilo k tomu udělat jedinou, ale zato fatální chybu! O prázdninách k nám jezdí pravidelně vnoučata. To osudové léto bylo Davídkovi šest a Karolínce deset. Toho roku bylo tolik hub, že se na ně mohlo chodit s nůší. Vnoučata chodila každý den s námi a vždy jsme přinesli dva
Zmizelé kolonie v Americe: Osud osadníků z Roanoke se stal jednou z největších záhad historie!
enigmaplus.cz
Zmizelé kolonie v Americe: Osud osadníků z Roanoke se stal jednou z největších záhad historie!
Historie je plná nevyřešených záhad, a jedna z nich se odehrála na malém ostrově u pobřeží Severní Karolíny. V roce 1587 zde byla založena anglická kolonie Roanoke s cílem připravit půdu pro další osa
Jedna královna a dva druhy: Neuvěřitelná reprodukční strategie středomořských mravenců
21stoleti.cz
Jedna královna a dva druhy: Neuvěřitelná reprodukční strategie středomořských mravenců
V říši hmyzu vědci objevili zcela neobvyklou strategii rozmnožování, která jakoby snad ani nepocházela z tohoto světa. Královny středomořských mravenců druhu Messor ibericus totiž dokážou produkovat s
Půjčka na cokoliv je v moderní době velmi populární
epochalnisvet.cz
Půjčka na cokoliv je v moderní době velmi populární
Rychlá pomoc v případě, že domácnost navštíví finanční výdaje, s nimiž nikdo dopředu nepočítal. Ano, taková je online cesta, díky které rozhodně není nutné chodit na pobočku nebo vyřizovat časově náročný telefonický rozhovor. Stačí jen základní osobní údaje, ve hře není dlouhá zpověď nebo kontakt mezi čtyřma očima. Chcete znát všechna důležitá čísla, abyste měli jasnější představu
S muži je to složité. Bude Bernášková raději sama?
nasehvezdy.cz
S muži je to složité. Bude Bernášková raději sama?
Po rozvodu s producentem Rudolfem Merknerem (53), se kterým má syna Theodora (11), je herečka ze seriálu ZOO Nové začátky sama. Nějaké to rande prý už sice proběhlo, ale žádný chlap do života se n
Tokio spustilo mega projekt za 5,8 miliardy dolarů
iluxus.cz
Tokio spustilo mega projekt za 5,8 miliardy dolarů
Tokio se chystá na jednu z nejambicióznějších stavebních proměn své historie. Investice ve výši 5,8 miliardy dolarů přetvoří areál bývalého rybího trhu Tsukiji v ultramoderní čtvrť s celkovou podlažní
Medvědí česnek je jarní rostlina nabitá energií
tisicereceptu.cz
Medvědí česnek je jarní rostlina nabitá energií
Období medvědího česneku se blíží, proto by byla škoda ho promeškat. Máme pro vás totiž chutné recepty z této jarní bylinky. Bylinkové máslo Do mixéru dejte 250 g změklého másla, 60 g medvědího
Kvůli muži na mě zanevřela
skutecnepribehy.cz
Kvůli muži na mě zanevřela
Když jsem byla mladší, měla jsem spoustu představ o tom, jak by měl život mých dětí vypadat. Jenže vize se naprosto rozešly s realitou. Možná až příliš jsem měla na srdci dobro pro své děti. Někdo by řekl, že jsem si myslela, že když jsem je přivedla na svět, kojila je, vodila do školy, tak tím získávám
Peruánské pyramidy: Skryté poklady dávných civilizací starší než egyptské
epochaplus.cz
Peruánské pyramidy: Skryté poklady dávných civilizací starší než egyptské
Zatímco o egyptských pyramidách ví dnes už každé malé dítě, ty v Peru stále stojí tak trochu na okraji zájmu běžných turistů i milovníků historie. Navíc pokud je někdo spatří poprvé, jen stěží se ubrání zklamání. Vypadají totiž jako kopce nahnědlé hlíny. Přesto se pod nánosem staletí skrývají fascinující svědectví o vyspělých kulturách, které předcházely
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
epochanacestach.cz
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
Jedná se o jednu z největších a nejoblíbenějších akcí ve městě. Slavnost sklizně vinné révy je spojena s kulturním programem, hudebními vystoupeními, degustacemi vína, burčáku a dalších pochutin. Kulturní program bude probíhat opět na několika scénách – Mírové náměstí, historická scéna, divadelní nádvoří, hradní nádvoří, Tržnice Felixe Holzmanna, Dominikánské náměstí a klub Baronka. http://mkz-ltm.cz/mimoobjekty/program/vinobrani-2025-6126.html
Nepotopitelná Violet přežila ztroskotání tří lodí včetně Titanicu
historyplus.cz
Nepotopitelná Violet přežila ztroskotání tří lodí včetně Titanicu
„Postarejte se o něj!“ křikne lodní důstojník na mladou stevardku a do náručí jí vloží dítě. Žena je oběma rukama obejme a v záchranném člunu začnou klesat. Titanic se v tu dobu už nebezpečně naklání na příď. Píše se 15. duben 1912 a údajně nepotopitelný parník jde po nárazu do ledovce ke dnu. Z více