Před dvěma lety v létě jsme si s manželem a synem vyjeli do Kašperských hor do místa, kterému se říká Modrava. Potkalo nás tam něco neskutečného.
Bylo tam krásně, malý rodinný hotel obklopený přírodou, z terasy jsme se dívali na říčku Vydru. Zkrátka idylka. Přesto jsme měli problém.
Byl to pecivál
Seděli jsme už druhý den na zadku, protože synek nemá v lásce turistiku. Ačkoliv by potřeboval pohyb jako sůl, nechtěl se hnout z místa a nenalákali jsme ho na nic. Je to prostě typický český Honza na peci. Tam by vydržel u buchet klidně celý život.
Jídlo je pro něho náboženství a to se už odrazilo na jeho postavě. Je to prostě udělaný pořez.
A tak jsme seděli už druhý den odpoledne na té terase, která byla součástí hotelové restaurace, dívali se dolů k Vydře a poslouchali zpěv ptáků, když se náhle zatáhlo a začalo pršet tak, jak dokáže lejt jenom na horách.
Milá společnost
Hotelová restaurace se rychle zaplnila nešťastníky, které to chytlo v okolí na túře nebo na kole. Většinou zůstali ve skrytu hospůdky, jen jakýsi pár nahlédl na terasu a žena se zeptala, jestli se mohou posadit k nám. Kývli jsme na souhlas.
Žena hovořila, zatímco muž po celou dobu mlčel. Syn velmi nerad komunikuje s cizími lidmi, takže to, co se najednou stalo, bylo poněkud zvláštní.
Vzájemné propojení
Filip vstal a nabídl muži ruku na pozdrav. Něco u něho naprosto neobvyklého. Muž si se synem srdečně potřásli rukou. Třebaže ani jeden nepromluvil, rozuměli si ti dva i beze slov. Muž najednou vytáhl roztomilého andělíčka, kterého synovi věnoval.
Čím déle jsem toho neznámého pozorovala, tím více jsem si říkala, jaké má asi tenhle člověk na téhle zemi poslání? A najednou mě napadlo – ten muž bude mít určitě jméno některého z apoštolů.
Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím více mě zajímalo, jak se ten muž jmenuje – Jakub, Tomáš, Matouš, Jan?
Změnil se
Když se zvedali, nemohla jsem se ubránit, abych se nezeptala. Když mi odpověděl, že Ondřej, naplnila se moje duše velkou spokojeností. Syn si svého andělíčka nesl na pokoj jako velkou svátost. Tu noc spal Filip jako andílek, což není tak časté.
Nejvíce zajímavé a naprosto zázračné, bylo ovšem to, že Filip druhý den sám projevil přání, vydat se na procházku. Tak jsme došli lesní cestou až k samotné Vydře, kde se spokojeně usadil.
Rodinný talisman
Cestou jsme nasbírali borůvky a dokonce i nějakou tu houbu. Ten den se opravdu stal zázrak, a určitě nám k němu dopomohl ten andílek, kterého jsme od té doby brali s sebou na cesty, aby nám přinášel štěstí. A dodnes ho máme doma jako amulet.
Miroslava B. (51), jižní Čechy
