Vždycky jsme se s manželem celý týden těšili, až vyrazíme s vnoučaty do přírody. Náš poslední výlet se podobal hororu.
Výlety s vnoučaty byly pro nás s manželem tím nejlepším, co nás mohlo potkat. V sobotu ráno jsme si ty malé zbojníky vyzvedli a tra dá, vzhůru do přírody! Bylo jich pět, našich miláčků. Od první dcery dva kluci, od té druhé rovnou tři holčičky. Taková malá školka!
Pečlivá příprava
Manžel je všechny miloval nade vše, ale nějaké rozmazlování nestrpěl. „Děti musí mít řád a nesmí být líné! To nedovolím!“ tvrdil a nasadil vždycky u toho takový rádoby přísný výraz. Potom ve svém mentorování pokračoval: „Nechci, aby byly děti tlusté a líné!“ S tím se už dalo souhlasit. Začali jsme je proto brát na dlouhé výlety, aby zapomněly na ty svoje tablety a mobily. Moc se jim to nelíbilo! „Babi, to je nuda! Dědo, kdy už tam budeme?“ ptali se ti skřítci stále dokola, a mně už z nich začaly zlobit nervy. Nebyl by to ale můj muž, kdyby na něco nepřišel. Místo do kopců jsme začali chodit do lesů. Čím hustší a strašidelnější, tím lépe! Na každou lesní výpravu jsme si předem pečlivě připravili nějakou báchorku. Malý horor! Hrůzostrašnou zkazku potom manžel vyprávěl na pokračování. Aby si dodal na vážnosti, akčně strašil děti i cestou. Někdy jako zdánlivě zabloudil, tu zas někoho strašidelného uviděl!
Vnoučata rád strašil
„Tudy už jsme šli, že bychom se ocitli na nekonečné stezce? Možná se už z lesa nedostaneme.!“ Tvrdil třeba a děti občas zbledly strachy. Chytily se mě za ruku a občas i za lýtko. Manžel to přeháněl! „Neblázni, vždyť ty děti z toho tvého strašení budou mít trauma!“ napomínala jsem ho, ale on prostě neznal míru. Když se do něčeho pustil, nedokázal přestat! Občas jsme s dětmi i někde přenocovali. V nějaké turistické chatě nebo malém pensionku. To bylo to nejhezčí! Poručili jsme si nějakou hodně dobrou večeři a nechali děti vybrat, na co mají chuť. Bylo nám celkem jedno, kolik utratíme. Jednou za čas by se měl umět člověk trochu odvázat! Na společné večeře jsme potom vzpomínali dlouho. Jedna z vnuček, Terezka, si dokonce začala psát takový gastronomický deník, kde zapisovala, co kde jedla a jak jí to chutnalo.
Tajemná postava se vznášela nad zemí
Jednou, bylo to právě při takovém společném víkendu, jsme se hned druhý den ráno vydali zpět k domovu. Cestu jsme naplánovali přes hluboký les a cíl byl na náměstí malého městečka, kde nás měli vyzvednout oba zeťáci s auty. Ušli jsme asi pět kilometrů, když jsem v dáli, na úzké lesní cestě, spatřila postavu. Byla jakoby z mlhy. Nohy se jí vznášely ve vzduchu a občas jakoby se rozplynula! Potom se zase zhmotnila o kus dál. Rukou nám kynula, abychom ji následovali! Byl to tak strašidelný výjev, že mi po zádech přeběhl mráz. Děti začaly strachy křičet. A naše nejmladší, Adélka, se usedavě rozplakala! „Teda, to už přeháníš. Chceš, abych dostala infarkt a děti začaly koktat?“ Obořila jsem se na manžela, protože nebylo pochyb, že v tom divadelním představení má prsty on. Kdo jiný?
Měli jsme velký strach
Manžel ale mlčel, ani se nebránil. Potom, opravdu ztěžka, usedl na zem. Bylo chladno a já se bála, že nastydne. Napomenula jsem ho. Aby nepřeháněl! Aby toho konečně nechal! Jenže, on o ničem nevěděl. Byl v tom nevině! „Já za to nemůžu. Já nic neudělal. Mám strach!“ vykoktal ze sebe a já mu uvěřila. O to bylo moje zděšení větší! Děti se shromáždily kolem sedícího manžela a nechtěly se hnout. Zuby jim drkotaly strachy! Nic podobného jsem nikdy nezažila. Postava se blížila a vypadala čím dál strašidelněji. Už se dal rozeznat starý potrhaný plášť i sukovice, kterou to strašidlo drželo v kostnaté ruce. „Hej vy tam, nezabloudili jste? Co to vyvádíte na té zemi, vždyť se nachladíte!“ ozvala se ta postava a z nějaké mlhy vystoupil obyčejný starý muž. Byl hrozně hubený, šlachovitý, ale ve tváři měl starostlivý výraz a slabě se usmíval. My na něho koukali jako na zjevení. Chvíli jsme mlčeli, nikdo z nás nebyl schopen odpovědi.
Strašidla se už nebojíme
Potom promluvila naše Terezka: „My se vás báli. Mysleli jsme, že jste lesní duch!“ Řekla to tím svým hezkým dětským hláskem a ten cizí pán se srdečně rozesmál. Bušil tou svojí sukovicí do země a u toho se ještě předklonil. Nemohl kvůli tomu smíchu popadnout dech! „To se povedlo. Víte, tady na té cestě se občas válí mlha. Asi jak se vypařuje les. No a v té mlze jsem asi nebyl celý vidět, co? Stalo se mi to už několikrát. Místní si tady ze mě dělají legraci. Prý budu mít chození po lese zakázané, abych neplašil turisty!“ začal se znovu ten pán smát. A my tentokrát s ním! Rozdělili jsme se o svačinu, kterou nám připravili v pensionku, kde jsme spali. A on nás za to doprovodil až na náměstí. Zeťové už na nás čekali. „Tati, tati, to je hodné strašidlo!“ představila pána naše vnučka a my se opět rozesmáli!
Božena V. (65), Třebíč
