Nešťastné vnuččině kamarádce jsem musela pomoct. Jinak by měla doma peklo! Před rodičovským sdružením jsem v prázdné třídě předstírala, že jsem učitelka. Místo stížností jsem chválila a chválila!
Z pokoje mojí čtrnáctileté vnučky se ozýval usedavý pláč. Zprvu jsem myslela, že děvčata sledují nějaký romantický film, ale nebylo tomu tak. Nejlepší vnuččina kamarádka brečela a nebyla k utišení.
Byla to vždycky moc hodná holka a s naší Klárkou se kamarádila snad už od porodnice. Narodily se ve stejný den, chodily spolu do školky i školy. Teď se společně chystaly na střední, ale Monika byla v poslední době nesoustředěná a smutná.
Chtěla jsem jen pomoct
„Co se děje, holky? Nepotřebujete s něčím pomoct?“ ptala jsem se starostlivě ve dveřích, ale Klárka mi gestem ruky naznačila, abych je nechala o samotě. „Klárko, proč Monička tak plakala? Stalo se jí něco?“ vyptávala jsem se po kamarádčině odchodu.
Klárka po krátkém zaváhání mi vše vysvětlila. Její kamarádka má doma peklo! „Víš, ten její táta byl vždycky přísný, ale teď je úplně mimo.
Za dvojku dostala Monika facku a teď na ní praskne, že bude mít třídní důtku za neomluvené hodiny!“ líčila rozhořčeně vnučka a dodala: „Máme takovou mladou úču a ta je hrozně namyšlená. Moniku nenávidí, protože má prsa a ona ne!
Zítra máme rodičák a Monice táta pohrozil, že jestli nebude mít samé jedničky, pošle ji na učňák někam hodně daleko. Aby nekazila sourozence.“
Přestrojila jsem se
Uznala jsem, že je to vážné. Monika měla mladší sourozence a bylo to u nich trochu jako na vojně. Všechno podle rozpisu! Nepochybovala jsem, že otec Moniky myslí svoji výhrůžku vážně! „Pomůžeme jí, to je jasné!“ slíbila jsem a přemýšlela, jak svůj slib splním.
Napadlo mě jít za Moničinými rodiči. Nebo do té školy za učitelkou. Nic nebylo příliš chytré. „Babi, tu novou učitelku ještě nikdo nezná. Nikdo neví, jak vypadá, nebo zda je mladá nebo stará!“ vykřikla moje vychytralá vnučka a dodala:
„Prostě se za ní převlékneš a budeš předstírat, že jsi ona!“ Byla to ta nejbláznivější věc, kterou jsem kdy slyšela. Ale také nejlogičtější.
Zahraju učitelku, Moniku vychválím a než se vše provalí, budou podané přihlášky na střední, dokonce už možná bude Monika přijatá! Ze skříně jsem vyhrabala starý kostým a nasadila manželovy brýle. Abych byla k nepoznání, kdyby mě náhodou Moničin táta potkal.
Lhala jsem snad věrohodně
Neznal mě, ale přece jen, jistota je jistota. Vnučka musela na rodičovskou schůzku se mnou. Měla nenápadně Moničina tátu „ odklonit“ a poslat ho do prázdné třídy. Vše klapalo, jak jsme s Klárkou naplánovaly. „Dobrý den, jdete kvůli Moničce, že?
Je vám podobná úplně neuvěřitelně!“ mlela jsem z nervozity a než stačil ten chlap něco říct, pokračovala jsem: „Vaše dcera je velmi nadaná. Pilná a snaživá. Jistě jste na ni pyšný! Ty neomluvené hodiny se vysvětlily, byl to omyl. Vše je v naprostém pořádku.
Dokonce budu navrhovat ředitelskou pochvalu!“ lhala jsem tak moc, až jsem se začervenala. Dojatý otec neměl slov. Skoro začal slzet! „Teda babi, ty lžeš s takovou lehkostí,“ pochválila mě vnučka a já se ani nezastyděla. Bylo to pro dobro věci, tak co! Jen jsem doufala, že tentokrát nemá lež až tak moc krátké nohy…
Lucie R. (54), Zlín
