Dcera neměla o děti ani rodinu zájem, přestože jí táhlo na čtyřicítku. Nezbylo mi nic jiného, než vzít její osud do vlastních rukou!
Moje milovaná holčička, dcera Anička, byla už od narození takové mouchy snězte si mě. Byla jsem samozřejmě ráda, že nepláče a pořád se jen usmívá. Dokonce jsem se tím chlubila!
Jenže, čeho je moc… Zatím, co ostatní děti rejdily po pískovišti a rvaly se o bábovičky, ona jen seděla na bobečku a koukala někam do dáli.
Stále jen bláznila
Jeden čas jsem dokonce začala mít obavy, zda není nějaká retardovaná. Dle lékařky ale nebyla, naopak! „Má vysokou inteligenci a proto ji obyčejné věci nezajímají. Musíte najít něco, co ji nadchne!“ poradila mi tenkrát lékařka.
Poslechla jsem ji a začaly se dít věci. Naše Anička úplně rozkvetla. Učila se hrát na klavír a později dokonce na trumpetu. No, nenudila se a my už vůbec ne. Další dítě, navzdory všem snahám, nepřicházelo a tak jsme si doma vychovali jedináčka.
V podstatě se nic nezměnilo. I v dospělosti byla stejná. Jen zájmy se měnily podle toho, co zrovna bylo v módě. Cestování, meditace, pobyt v mrazu. Hladovka, detox, běhání maratónu. Potom se nechala zavřít do úplné tmy, že bude přemýšlet o světě.
Když ji pustili, byla někým úplně jiným. Asi jí trochu přeskočilo!
Domluvy nepomáhaly
„Aničko, nechtěla bys už začít žít normálně? Tvoje spolužačky už mají dávno děti, a ty pořád jen blázníš…,“ domlouvala jsem jí. Manžel sice přikyvoval, ale jinak neříkal vůbec nic. Anička se na mě dívala, jako bych byla průhledná. Skoro mě nevnímala!
To mě štvalo snad ze všeho nejvíc. Kdyby se bývala alespoň se mnou pohádala! Ale ona ne. Ani za nějaký ten konflikt jsem jí nestála. Rozhodla jsem se jít na to jinak. „Já na tebe, ty netykavko, vyzraji!“ říkala jsem si pomstychtivě v duchu.
Podala jsem za ní inzerát na nějakou tu internetovou seznamku. Potom i do místních novin, vycházelo jich tam celkem dost. A taky mezi kolegy jsem rozhlásila, že je Anička volná. Chlapi se hlásili, což o to. Ale žádný nedosahoval kvalit, jak jsem očekávala.
Nějakého ženáče nebo povaleče jsem nebrala! Anička si zasloužila víc, než nějakého průměrňáka.
Pošťák se mi hned zalíbil
„Přišel ti balíček!“ zavolal na mě manžel, když se ozval u dveří zvonek. Stál tam takový kluk. No, chlap, ale chlapeckého vzhledu. Vysoký, hubený, ostříhaný hodně na krátko. Na první pohled milý a slušný. Hezky se na mě usmál a podal firemní propisku.
Moc se mi líbil! „Ten by byl pro Aničku“, pomyslela jsem si, když jsem mu podepisovala převzetí. Dokonce i voněl! Aviváží a nějakým drahým pánským parfémem. Nemohla jsem na něho přestat myslet. Takových jako on nebylo mnoho!
Jak ho seznámit s dcerou, aby to bylo spontánní a nenápadné? Nechtěla jsem ztrácet čas planým mudrováním. Pro jistotu jsem hned objednala několik dalších balíčků. Samozřejmě úplně zbytečně, vše jsem mohla koupit hned někde za rohem.
Ale to bych nepřilákala onoho pána. Mého potenciálního zetě!
Pořád jsem jen objednávala
Čekala jsem na objednaný čaj, svíčku, bylinky a knížku. Nápad, jak vše narafičit ale ne a ne přijít. „Snad nám pomůže nějaká náhoda,“ krčil rameny manžel, když jsem mu nastínila svůj ještě neexistující plán. Past na budoucího manžela mojí dcery!
Balíčky začaly přicházet a můj vysněný zeť se jen smál, jaká jsem pilná. „Měla byste dostat slevu za věrnost k naší firmě!“ vtipkoval. Začínala jsem být zoufalá. Přijde moje snaha vniveč? Až poslední zásilka byla úspěšná.
Anička totiž byla zrovna u nás na návštěvě. Ozval se zvonek a manžel na mě významně zamrkal. „To bude určitě on!“ Já okamžitě klesla do křesla. Můj trpitelský výraz hovořil za všechno. Předstírala jsem slabost. Bolest a mdloby!
„Aničko, otevři, mně se nějak podlamují nohy!“ prosila jsem jí jakoby z posledních sil a ona běžela ke dveřím.
Dcera nebyla proti
Za dveřmi stál objekt mého zájmu. Musel si jít dovnitř pro můj podpis. Poprvé si u nás dal kávu. A potom i svačinku. Anička se mu zjevně líbila! A k mému údivu i on jí! Povídali si spolu, jakoby se znali odjakživa.
Ani jsem nedutala, abych je nějak nevyplašila.„Mami, ten byl pěknej, viď? Víš o něm něco?“ zeptala se jakoby nic. Jakoby jí to bylo jedno. Ale já věděla, že to není pravda! Hned po jejím odchodu jsem pro jistotu objednala další balíčky!
Levné to nebylo, ale vyplatilo se! Rosťa byl o dost mladší, než Anička, ale nikomu to nevadilo. Romance propukla v plné síle! Chodili spolu několik měsíců a já doufala, že se dcera konečně usadí. Že bude svatba! Představovala jsem si všechnu tu nádheru.
Bílé šaty a kytici. Už jsme se viděla, jak ukazuji kolegyním svatební fotky. Jak se budu vytahovat!
Vnuk bez otce a dcera bez manžela
„Mami, rozešli jsme se. Ale nelituji toho! Budu mít dítě!“ oznámila mi jakoby nic Anička a pohladila si rukou bříško. Nevěřila jsem svým uším. Tolik práce a zeťák v trapu? Potom jsem se uklidnila. Vždyť mi moje plány vyšly. Skoro!
Termín porodu byl stanoven na Aniččiny čtyřicáté narozeniny. Všichni jsme se moc těšili! Asi ze zvyku jsem objednala poštou výbavičku i postýlku. A taky další spoustu nejrůznějších nezbytností. Manžel jen krčil rameny, ale i on byl na vnoučka notně natěšený.
Dokonce si plánoval i trasy vycházek, které bude s kočárkem podnikat. Balík plínek nám doručil nový kurýr. Nebyl tak hezký, jako otec našeho netrpělivě očekávaného vnoučete, ale měl krásně modré oči a prošedivělé strniště. Mohl být o pár let starší, než naše dcera.
Napodruhé mi to vyšlo
„Mami, prosím tě, ne aby ses mi ho snažila dohodit. O žádného chlapa nestojím!“ vyhrožovala, když jsem o svém dalším objevu básnila u večeře. Adélka se k nám totiž pár dnů před porodem nastěhovala, aby nebyla v noci sama, kdyby na ni přišly porodní bolesti.
Jen jsem pokrčila rameny. „Tebe se tak budu ptát!“pomyslela jsem si a začala kout železo, dokud je žhavé. Tentokrát jsem na to šla od lesa. Zjistila jsem o Bohouškovi všechno, co se dalo.
Rozvedený, bezdětný a spolehlivý, potvrdila mi jedna z jeho kolegyň a dodala: „Ale je to takový samotář. Ženských se snad dokonce bojí!“ Bylo mi to jedno. Proti mým intrikám neměl šanci! Seznámila jsem ty dva než by řekl švec. Moje plány nakonec vyšly.
I když ne úplně tak, jak jsem si představovala. Našeho vnoučka doručila pošta vzorně a po něm i mnou vysněného manžela Aničky. Co víc jsem si mohla přát!
Lenka S. (62), Ostrava
