Někdy se náhoda dokáže projevit opravdu nečekaně a komicky. Snažila jsem se onoho večera zavést s manželem rozhovor na vážné téma, jenže on mě předběhl.

„Víš, co se mi zdálo?“ překvapil mě otázkou. To se mi sice v té chvíli zdálo dost nepodstatné, ale Vláďa se nedal odradit. „Že budeme dělat svatbu, protože naše Katka je těhotná. Mimochodem, co jsi chtěla ty?“ změnil téma.

A já jsem se jen nadechla a vyklopila ze sebe: „Víš, naše sedmnáctiletá dcera opravdu čeká miminko…“

Té noci jsem nemohla usnout. To vlastně nikdo, snad kromě nejmladší, tříleté dcerky Lucinky. Ta jediná nebyla vyděšená z toho, že se brzy stane tetou. Takhle jsem si to však nikdy nepředstavovala.

I když… ve svých sedmnácti letech jsem také už s Vláďou randila, vždyť jsme se znali od základní školy. Ale vždycky jsme se chovali tak, že na všechno krásné máme čas.

Jako dvacetiletí jsme měli krásnou svatbu, a když nám bylo dvacet dva, už jsme měli dvě krásné děti. Před Vláďovým odchodem na vojnu jsme stihli počít první dceru.

Vláďa prožíval to těhotenství hlavně v dopisech, jak moje problémy s ranními nevolnostmi v jeho počátcích, tak radost z prvního kopnutí drobné nožky. Vybíral mezitím jména, pro kluky jich měl spoustu, ale pro holčičku jediné: Kateřina, po své babičce.

Až po narození dcerky dostal opušťák a potom ještě jeden – a obsah mých dopisů byl neplánovaně opět stejný jako před rokem. Bolest v kříži a nohou… jen něco bylo trochu jiné. Tentokrát jsem čekala chlapečka. Dostal jméno Vojta.

Ten nakonec přišel na svět v době, kdy Vláďa v kasárnách už stříhal metr. Zůstávalo jen patnáct dnů. Před dvěma lety mě opouštěl samotnou a najednou se vracel ke třem lidem.

O dalšího člena se naše rodina rozrostla až po letech a bylo to opět nečekané a neplánované. Nevěděli jsme, jak reagovat a zda třetí dítě zvládnu. Potom mi jednoho večera nenápadně provokativně Vláďa řekl:

„Já jsem vlastně těhotenství s tebou nikdy nemohl pořádně prožívat. Znám ho jen z dopisů…“ „Ale vždyť bychom to dítě ani neměli v našem bytě kam dát,“ bránila jsem se.

Když jsem se nechala přemluvit a třetí děťátko jsem před nedávnem nosila už pod srdcem, vzpomněla jsem si, co jsem říkala mámě o svých potomcích.

Jako čtrnáctiletá jsem totiž přesvědčeně prohlašovala, že když mě děti nebudou poslouchat tak jako já mámu, nebudu chtít ani jedno. Odříkaného chleba největší krajíc, musela jsem si po letech říct s úsměvem, když jsem přivedla na svět Lucinku.

Starosti, kam s postýlkou, si nakonec vyřešila dcerka po svém – chtěla být od první chvíle jen a jen v náručí. A po vůli jí nebylo ani to, když jsem se chtěla po dvou letech zase vrátit do práce. Jen co jsem za sebou zavřela dveře, malé slečně stoupla teplota. „Ty už máš ráda jen tu svoji Lucinku,“ vyčítali mi žertem Vojta a Katka.

Nyní nás tedy svým sdělením překvapila právě prvorozená Katka. Nejprve jsme z toho byli zaražení. Já jsem svá těhotenství, jakkoliv neplánovaná, zvládla, i když jsem na ta první byla sama a v případě Lucinky jsme museli řešit spoustu praktických otázek.

Dokáže to ale zvládnout sedmnáctiletá Katka? Ta se měla nyní trápit s učením a ne s plínkami. Přehazovala jsem se na posteli a všimla jsem si, že ani Vláďa nespí. Nakonec jsme vedli dlouhý rozhovor a ráno jsme Katce řekli:

„Neboj se, všichni společně to zvládneme…“ Poté, co Vláďa odešel do práce a Katka s Vojtou do školy, našla jsem si v telefonním seznamu nejbližší psychologickou poradnu.

Potřebovala jsem to přece jen probrat s někým cizím a nezúčastněným a vyslechnout si něco moudrého. Měla jsem štěstí, mohla jsem přijít ještě téhož dopoledne. Dala jsem Lucinku na hlídání k sousedce a vydala se tam.

Paní doktorka mi řekla hodně věcí a nakonec mě usadila těmito slovy: „Představte si, že by se místo oznámení těhotenství včera večer vaše dcera vrátila a řekla, že má nevyléčitelnou nemoc. To by byl skutečný důvod k zoufalství.

S tímhle se vyrovnáte.“ Měla pravdu. Sama jsem si cestou domů musela několikrát položit otázku: je Katčino těhotenství důvodem k pláči?

Otázek, a ne málo, jsem však měla i na adresu budoucího otce. Neznala jsem ho, Katka o něm pouze párkrát vyprávěla. Jmenoval se Tomáš, bylo mu dvaadvacet a už naštěstí pracoval. Dcera ho přivedla domů za dva dny. Působil klidně a odvážně na to, co způsobil.

Překvapil mě ale hned první větou. Prý se ve svém věku cítí na rodičovství, ale ne na manželství. „Aha,“ rozhořčila jsem se. „A kdy tedy budeš otcem? Ráno? Nebo jen večer? Odpoledne? V noci? Když bude tvoje dítě nemocné?

Nebo jen když bude zdravé?“ Na víc otázek nebo spíš Tomášových odpovědí jsem neměla sílu. Já ho na radnici tažným lanem tahat nebudu. To si vlastně řekla i těhotná Katka. Během posledních dnů si prošla kus cesty.

Od prvního zoufalého pocitu, že jí nezůstává nic jiného než skoncovat se životem až po důvěru, že s takovými rodiči, jaké má ve mně a ve Vláďovi, všechno zvládne i bez manžela. Nerozhodnému Tomášovi řekla: „Když si mě nevezmeš před porodem, tak po porodu si nevezmu já tebe.“

Stačilo to. Za dva měsíce byla svatba.

V jednom měl Tomáš pravdu, na rodičovství byl opravdu připravený. Přitom za sebou neměl žádné pedagogické školy, jen učňák se specializací automechanika a licenci taxikáře.

Když se však jeho školou povinná manželka rozhodla udělat si po ukončení kadeřnického učebního oboru maturitní nadstavbu, byl to on, kdo zůstával celé dny doma sám s několikaměsíční dcerkou Ivetkou.

A aby toho neměl málo, přidali jsme mu k tomu občas na hlídání i nezbednou Lucinku – jeho malou švagrovou. Zvládal obě. Přebalování, krmení, koupání, uspávání… to všechno mu šlo na jedničku. Byl to vážně vzorný otec.

Než Katka stačila odmaturovat, on by mohl rovnou promovat – z otcovství. Doma přitom vyrůstal sám, protože dva starší bratři už z domu odešli. V prázdném bytě a s maminčiným „servisem“ mohl být králem. I přes to se rozhodl bydlet u nás.

Dobří lidé se prý všude nějak vejdou. Katka odmaturovala na samé dvojky a dokonce nyní pokukuje po vysoké škole. Odešli od nás nedávno, kdy si pronajali dvoupokojový byt v našem činžáku.

Od některých lidí jsem si musela vyslechnout svoje. „Být to moje dcera, tak se k ní vůbec nehlásím,“ řekla mi například jedna kolegyně. „A ty jak víš, že se ti to nikdy nemůže stát?“ zeptala jsem se jí, protože měla dceru jen o málo mladší než Katka.

Mně ta neobvyklá situace, kdy mě moje prvorozená dcera udělala babičkou už ve svých necelých osmnácti letech, nakonec dodala spoustu síly žít.

A jestliže jsem i předtím měla pochopení pro lidské osudy a slabosti, nyní bezpečně vím, že se vším na světě, co neohrožuje zdraví nebo život člověka, se dá vyrovnat a najít na tom i ty lepší stránky!

Eliška (39), severní Čechy