Jsem šest let vdova a můj jediný syn a jeho rodina jsou vlastně jediný důvod, proč chci ještě žít. Těším se z vnoučat, to ano, ale jinak mi na světě nic nedělá radost.

Moji dva vnuci jsou skvělí malí šikovní, kluci, ale jestli se potatí, bude to oříšek pro celou rodinu.

Aspoň se Lukášovi splní to, co jsem mu vždy říkala: „Jen počkej, až budeš mít vlastní děti, ono se ti to vrátí.“ Lukáš byl průšvihář už od školy. Byl to prostě extrémně živý kluk a nebylo lehké ho zklidnit.

Zlobil a s přibývajícím věkem byl drzý nejen doma, ale i na učitelky. Ve třídě bylo takových kluků víc a přirozeně si je vybral za kamarády. Tahle partička byla postrachem školy i celého sídliště.

Rozbitá okna, kouření, chození za školu a vylepšování známek na poslední chvíli, když už hrozilo propadnutí, byly každodenním chlebem už na základní škole.

Dělal si, co chtěl

Na střední škole se přidaly další problémy. Lukáš bral bez dovolení naše auto, i když ještě neměl ani řidičák, kšeftoval s věcmi, které ukradli gauneři z jeho party, a nebylo nic neobvyklého, že u nás zvonila policie.

Dokonce jsme si ho kolikrát museli vyzvednout přímo na stanici. Dělal potíže a navíc ještě ostudu. Zřejmě díky náhodě a velkému štěstí odmaturoval napoprvé a brzy si našel zaměstnání.

Odstěhoval se od nás do bytu po babičce a možná i tím se naše vztahy začaly trochu zlepšovat. Neviděli jsme se denně, nelezli jsme si na nervy a navíc Lukáš začal být trochu zodpovědnější. Asi i kvůli práci. Potkal tam nové lidi, o kterých nám nadšeně vyprávěl.

Najednou z něj byl nový člověk. Dospělák. Měli jsme radost, že se uklidnil a obklopil se lidmi, kteří mu mohli něco dát.

Proměnil se

Nevím, jak se to stalo, ale najednou byl zodpovědný, důsledný a přísný na chyby ostatních až moc. Moralizoval a vychovával nás i své bratrance a kamarády. Měl vždy ve všem pravdu, a kdo odporoval, tvrdě narazil.

Preciznost a perfekcionalismus byly jeho značkou. Jak se z takového flinka přeměnil v člověka, který lpí na detailech, sama nevím. Stal se z něj diktátor a všichni museli poslouchat.

Na druhou stranu tímto svým postojem dokázal hodně zorganizovat, což mu pomáhalo stoupat v pracovních pozicích. Brzy získal vedoucí post manažera, vedl ve firmě desetičlenný tým a užíval si vydělaných peněz.

Svědomitý otec

Když si našel ženu a narodily se mu děti, stal se z něj svědomitý otec. Ovšem Klára, jeho manželka, musí taky poslouchat. Vše musí šlapat jako švýcarské hodinky. Brzy pochopila, že je lepší neodporovat.

Naštěstí má klidnou povahu, nevadí jí to a stará se o něj i rodinu perfektně. Myslím, že jako manžel i otec je skvělý, jen musí být vše, jak chce on. Klára je chytrá a dokáže to, co chce ona, šikovně vsunout Lukášovi tak, že on to považuje za vlastní nápad. Je asi jediná, která to s ním opravdu umí.

Všechno ví nejlíp

Něco z jeho divokého mládí mu přesto zůstalo. Občas se chová tak, jako by jeho zásady, principy, předpisy a možná ani zákony pro něho neplatily. Za co ostatní kárá, občas sám také udělá. Ale své chyby přechází a těžko přiznává.

A občas mi připomíná toho malého Lukáše, který je samý průšvih. Z poslední doby: pokuty za parkování na zákazech a místech pro invalidy, pokuta za příliš rychlou jízdu a odebrání řidičského průkazu na půl roku. Jeho milovaný pes sousedovi zakousl dvě slepice.

Místo aby se omluvil, vyčetl sousedovi všechno, co mu už dlouho vadilo. Při hokeji, který hraje pro zábavu a odreagování, zlomil hokejkou spoluhráči nos – to bylo ale omylem. Slovně napadl ředitelku mateřské školy kvůli prý nesmyslným příkazům.

Pořád bojujeme

Hulvátství a arogance mu nejsou cizí, zvlášť když mu dá někdo najevo odpor. Dokáže i mě zpražit jako bych byla malé dítě. Od té doby, co táta zemřel, má asi pocit, že se o mě musí postarat. Jsem mu vděčná za vše, co pro mě dělá, ale nejsem malý spratek.

Jsem jeho matka, ke které musí mít úctu. Přes veškerou vzájemnou lásku spolu hodně bojujeme. Navzdory neukázněnému chování v dětství vyrostl v chytrého a schopného muže, který se dokáže o všechno a všechny postarat. Jen musí stále pracovat na své výbušné povaze a postoji k ostatním lidem.

Dagmar K. (62), Znojmo