Kdysi mě sestra přemluvila, abych s ní chodila do posilovny. Seznámila jsem se tam s pohledným mladíkem, ze kterého se o tři roky později vyklubal můj životní partner.

Vzpomínám si, jakoby to bylo včera. Byl konec ledna roku 2003 a sestra Vendula mi volala celá zoufalá, že stále nemůže shodit kila, která přes svátky nabrala. „Všechny kalhoty mě v pase škrtí a některé už ani nedopnu,“ stěžovala si. „Musím začít chodit cvičit.

Ale samotné se mi nechce. Půjdeš do té mučící místnosti se mnou? Prosím!“ přemlouvala mě. Onou mučící místností měla na mysli posilovnu.

Okamžitě mě zaujal

Abych byla upřímná, tak se mi do žádného fitness centra chodit nechtělo. Mnohem raději jsem se jela projet na kole do lesa, než abych nesmyslně šlapala na rotopedu. Na druhou stranu, házet očka po svalnatých chlápcích tak špatné nebylo.

„Dobře, tak nějaké fitko vyber a napiš mi, kdy a kde mám být,“ řekla jsem nakonec. O tři dny později jsme se sestrou nakráčely do mučící místnosti. Sestra šla posilovat břicho a já jsem zamířila na běžící pás.

Běhala jsem asi pět minut, když do posilovny vešel jeden hezoun. Byl to vysoký, svalnatý muž, se špinavě blond vlasy. Šel k boxerskému pytli. Páni, ten má ale krásnej zadek, pomyslela jsem si. Nemohla jsem z něj spustit oči. Nakonec si mě taky všiml a usmál se na mě.

Ukradená peněženka

Týden nato jsem ale ke své smůle zjistila, že je zadaný a že má dokonce malé dítě. Stalo se to, když jsme se sestrou vycházely z budovy. Čekala tam na něj pohledná brunetka s asi tříročním klučinou, který vykřikl „tati“ a rozběhl se k dotyčnému svalovci.

Povzdechla jsem si. Všechny moje naděje náhle odpluly. Přesto jsem do posilovny se sestrou dál chodila a okukovala ho, dokud se mi nestala jedna nepříjemnost. Během cvičení mi někdo otevřel skříňku a ukradl mi peněženku.

Peněz jsem tam sice moc neměla, ale zato jsem tam měla veškeré doklady i tramvajenku. Zavolala jsem policisty, kteří se mnou sepsali protokol, ale rovnou řekli, že pachatele nejspíš nenajdou. Ve fitku nebyly žádné kamery a nikdo si ničeho nevšiml. Celý případ nakonec vyšuměl a my se sestrou jsme už do fitka nepáchly.

Tajemný nálezce

Uplynuly tři roky a já na celou věc zapomněla. Během té doby jsem se vzdala, přestěhovala se, porodila dceru Aničku a bohužel jsem se taky po roce rozvedla. Na neznámého pohledného svalovce jsem si už ani nevzpomněla.

Jenže pak se u mě jednoho dne stavila sestra. Prý mi do bytu k tetě, u které jsem tehdy bydlela, přišel dopis. „Byla jsem u ní před pár dny na návštěvě, tak mi ho dala, abych ti ho předala,“ řekla sestra a podala mi obálku. Zvědavě jsem ji otevřela.

Jakýsi Luboš psal, že se mu do rukou dostala moje peněženka. Prý už nejspíš mám všechny doklady nové, ale i tak, že by mi ji rád předal. Připsal svoje telefonní číslo, na které jsem mu v případě zájmu měla zavolat.

Nečekané setkání

Zvědavost byla silná, navíc peněženku jsem kdysi dostala od babičky, takže jsem Lubošovi nakonec zatelefonovala. Domluvili jsme si schůzku v kavárně. Když jsem tam následující odpoledne přišla, překvapeně jsem vytřeštila oči.

Ihned jsem poznala, že se jedná o neznámého krasavce z fitka. Vysvětlil mi, že ve fitku začal před půl rokem pracovat jako instruktor. „Nedávno se rekonstruovaly šatny a tam jsem ji objevil,“ řekl a podal mi mou ztracenou peněženku.

„Někdo ji asi musel kopnout pod skříňky. Je tam úplně všechno, peníze i doklady.“

Pořád se mi líbil

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším ani očím. Peněženka, o které jsem si myslela, že se po ní definitivně slehla zem, byla najednou na světě a navíc mi ji přinesl muž, na kterém jsem kdysi mohla oči nechat. „Děkuji moc,“ odpověděla jsem.

„Nenapadlo mě, že by se mohla ještě najít. Vždyť jsou to už tři roky,“ vydechla jsem nevěřícně. Luboš se usmál. „Podíval jsem se dovnitř, a když jsem si prohlédl fotku na řidičáku, okamžitě jsem si na vás vzpomněl.

Napadlo mě, že mi tím chce osud možná něco naznačit.“ Lehce jsem se začervenala. „Já vím, pořád jsem vám tehdy koukala na zadek,“ vyhrkla jsem spontánně. „Tak to jsme si kvit,“ zazubil se.

„Já jsem si zase prohlížel váš hrudník.“ Na chvilku se odmlčel, a pak dodal: „Jenže jsem byl tehdy ženatý.“

Vzali jsme se

S Lubošem jsme proklábosili celý večer. Zjistila jsem, že ani jemu se manželství nevydařilo a že už je dva roky rozvedený a syna má ve střídavé péči. Když mě pak doprovázel domů, už jsme si nevykali, ale tykali.

Pozvala jsem ho na skleničku a on mé pozvání přijal. Zůstal jednu noc, další týden už dvě noci, až se ke mně po čtyřech měsících nakonec nastěhoval a zůstal napořád. Letos spolu budeme už dvanáct krásných a šťastných let, z toho deset let jako manželé.

Kateřina H. (50), Praha