Nepatřila jsem k dívkám, které sní o tom, jak si co nejdříve najdou muže na celý život a vezmou si ho. Proto mě Markova žádost o ruku, která přišla zanedlouho po mé maturitě, zaskočila a překvapila.
Nejprve jsem se snažila všechno obrátit v legraci. „Takové věci bys neměl říkat nahlas. Víš, že manželský slib je vymahatelný?“ žertovala jsem, ale Marek se zatvářil dotčeně. „Myslíš, že mluvím jen tak do větru?
Opravdu chci, abys byla mojí ženou a abychom spolu měli děti.“ Zvážněla jsem. „Já na to ale ještě nejsem připravená.“ „Na to se přece nemusíš nijak zvlášť připravovat. Stačí, že se známe, máme se rádi a chceme spolu zestárnout,“ odvětil Marek.
„Počkej ještě nějaký čas. A nebuď na mě, prosím tě, naštvaný, že jsem neřekla hned ano,“ namítla jsem. „Dobře, Lenko, ale stejně si tě jednou vezmu,“ uzavřel náš rozhovor.
Rozchod mě bolel
Vzpomněla jsem si na ta slova pak dvakrát, vždy ve vypjatých situacích. S Markem jsme se totiž za půl roku rozešli. Svoji roli v tom určitě hrál můj nesouhlas s brzkým sňatkem.
Jako bychom po té epizodě začali na sobě hledat i záporné stránky, kterých jsme si předtím nevšímali. Nerozcházeli jsme se zrovna v klidu a míru, a mě to dost bolelo.
Nová láska netrvala dlouho
Čtvrt roku po rozchodu mi máma začala „nenápadně“ přivádět domů nápadníky podle svého gusta. Jeden z těch mladých mužů mámu velmi zaujal a doslova se mi ho snažila vnutit. Jmenoval se Leoš a popravdě řečeno ani mně nebyl nesympatický.
Pocházel z docela bohaté rodiny, a když mě v létě pozval na dovolenou do Španělska, neodmítla jsem. U moře jsme se poměrně hodně sblížili, nicméně pro mě dál platilo, že se vdávat ještě nejméně pět let nemíním. Leoš si mě chtěl svatbou pojistit. Začal o ní mluvit nahlas, a to nejen přede mnou, ale hlavně před mými rodiči.
Ukončila jsem to
Máma pochopitelně nadšeně souhlasila a tak mě do sňatku „tlačili“ hned dva. Celá situace mi začala být nepříjemná, a proto jsem si dupla, že jestli někdo chce lámat mojí vůli, to se radši s Leošem rozejdu.
Na nějaký čas to zabralo, ale pak s tím začali oba znovu. A co víc, začali dokonce zařizovat svatbu za mými zády. Vyřešila jsem to po svém – utekla jsem z domova. Bydlela jsem pár týdnů u kamarádky.
Leoš i máma mě nezávisle na sobě navštěvovali a snažili se „usmířit“. Já jsem ale už s Leošem nechtěla mít nic společného.
Už byl zadaný
V myšlenkách jsem se stále více vracela k Markovi. Přemýšlela jsem, co by se bývalo stalo, kdybych na tu žádost o ruku kývla. Jednoho večera jsem to nevydržela a zavolala jsem mu. Vzal to hned a bavili jsme se přátelsky, jako bychom se rozloučili včera.
Zeptala jsem se, jestli by se nechtěl někdy sejít. Chvíli mlčel a potom přiznal, že by rád – ale nebylo by to fér vůči dívce, se kterou právě chodí. Jeho slova mě zabolela a pocítila jsem nesmyslnou žárlivost a také lítost. Rozloučili jsme se a já věděla, že mu teď dlouho nezavolám.
Nepěkná památka
Marek se ozval sám, po dalším půl roku. Jenže mezitím došlo v mém životě k té druhé vypjaté situaci. Byla jsem na návštěvě za bývalou spolužačkou, která se provdala a odstěhovala se na venkov. A tam mě napadl jejich pes, rozzuřený vlčák.
Kromě šoku jsem to odnesla i ošklivě pokousanou nohou. Rány se mi hojily dlouho a bylo jasné, že po nich zůstane navždy památka v podobě jizev. Smutně jsem si říkala, že už se nebudu moci ukázat v plavkách. Moje sebevědomí kleslo na nulu.
Štěstí v neštěstí
Právě v den, kdy Marek zavolal, jsem byla na konzultaci u lékaře. Ten mi sice dojednal operaci na plastické chirurgii, současně se však netajil tím, že to úplně celý problém nevyřeší.
Když jsem ve sluchátku slyšela Markův hlas, nejprve jsem se zaradovala, pak jsem si však uvědomila, jak jsem na tom a o to víc jsem byla smutnější. Navenek se to projevilo odměřeným tónem, jakým jsem s Markem mluvila.
Vysvětlil si to samozřejmě tím horším způsobem: že s ním nechci mluvit.
Setkání po letech
Za týden jsem mu poslala alespoň krátkou textovku. V ní jsem se částečně omluvila za svůj tón při minulém hovoru a napsala mu, že kdyby se chtěl sejít, vysvětlím mu to osobně. Druhý den odpověděl. Se setkáním souhlasil. Na schůzku jsem šla se smíšenými pocity.
Moc jsem se na někoho, s kým jsem prožila zatím nejhezčí vztah v životě, těšila, obávala jsem se ale, že až se dozví o mém zranění a jeho následcích, bude se sice dál chovat jako zdvořilý kamarád, avšak to bude všechno. Dumala jsem nad tím, co je lepší:
jestli Markovi všechno říct hned na začátku nebo počkat, jak se ke mně bude chovat. Rozhodla jsem se pro první variantu.
Láska si nevybírá
Zdráhavě jsem Markovi všechno řekla. Chtěl moji ránu vidět – což jsem odmítla. Jen jsem smutně podotkla, že tím jsem patrně pro všechny potenciální ctitele ztratila velký díl své přitažlivosti. „Pro mě ne, Lenko,“ řekl.
„Kdysi jsem ti řekl, že si tě jednou vezmu a na tom se nic nezměnilo. I když jsem byl s tou druhou dívkou, stejně jsem pořád myslel na tebe. A na tom nemůže změnit nic ani to, co považuješ za problém.
Přál bych si, abychom byli zase spolu.“ Mlčela jsem a přebírala si to v hlavě. O mém zranění jsme toho dne už nemluvili, ale při příštím setkání jsem ho Markovi ukázala.
Řekl, že mu to nevadí, že pro něho je to maličkost, že mě pořád bude brát takovou, jaká jsem. A všechna ta slova dodržel a stále dodržuje!
Lenka H. (62), západní Čechy
