Dodnes nedokážu pochopit, proč mi nikdo neřekl pravdu. Dokonce i babička mou matku ve lžích podporovala.

Kam až moje paměť sahá, vyrůstala jsem jen s matkou. Ta mi celý život říkala, že nás otec opustil a nikdy mě nechtěl vidět, prý o mě neměl vůbec zájem, neplatil ani alimenty, prostě nezodpovědný darebák.

Matka se s ním rozvedla, když mi byly dva roky, tehdy jsem ale byla ještě moc malá na to, abych si svého tátu pamatovala. Jak jsem rostla, pochopitelně jsem se začala zajímat, proč nemám tatínka, kde je a proč za námi nepřijde. Máma mi ale pořád tvrdila, že táta o mě nemá zájem.

O otci mi řekla jen to nejhorší

Žít s matkou ale nebylo nebyl jednoduché. Často mě nechávala doma samotnou, byla pryč dlouho do noci a většinou se vracela opilá, navíc si občas domů přivedla nějakého cizího pána, pokaždé jiného. Na mě měla jen velmi málo času.

Já v té době samozřejmě nechápala, co se děje a v noci jsem se doma sama bála.

Naštěstí jsem později mohla jet k babičce, která bydlela na kraji města, zůstávala jsem u ní i několik dní a ona se o mě starala aspoň trochu víc než matka, když měla své „nejhorší“ dny. Jen jsem pak musela mnohem dřív vstávat, abych to ráno stihla do školy.

Ptala jsem se na tátu samozřejmě i babičky, ale ona mi říkala to samé, co matka, nic nového jsem se nedozvěděla. Tak jsem se na tátu postupně přestala ptát, nikam to nevedlo, přijala jsem to tedy jako fakt, se kterým nic nemůžu dělat.

Ovšem nebýt babičky, nevím, jak bych dopadla. Čím jsem byla starší, tím častěji jsem bydlela u ní, až jsem tam zůstala bydlet natrvalo. Babička mě podporovala, jak mohla, snažila se vytvořit mi zázemí, abych mohla v klidu studovat.

S mámou to bylo čím dál horší, bez lahve už jsem si ji nedovedla představit. Stala se z ní doslova troska a v takovém prostředí jsem žít nechtěla. „Díky“ ní jsem si taky vypěstovala celoživotní odpor k jakémukoli alkoholu.

Ostuda na pohřbu

Hned po maturitě jsem si našla místo a pronajala si malý byt, který jsem si postupně sama zařizovala. U babičky to sice nebylo špatné, ale cítila jsem, že se musím postavit na vlastní nohy.

Dál jsem ji ale chodila navštěvovat a pomáhala jí, když něco potřebovala. K matce jsem raději nechodila.

Byla jsem šťastná, že mám svůj vlastní kout, kde je čisto, voní to, nezakopávám o prázdné lahve od alkoholu a nemusím se bát, v jakém stavu matka přijde, to mi za tu dobu, než jsem zůstala bydlet u babičky, bohatě stačilo. Za nějaký čas babička zemřela.

Bylo mi to hrozně líto, protože ona byla moje nejbližší spřízněná duše. Všechny záležitosti kolem pohřbu jsem musela zařizovat já, protože matka toho nebyla schopná. Moc jsem se s ní nevídala, neměla jsem si s ní ani co říct.

Asi dvakrát dokonce skončila v protialkoholické léčebně, jenže když ji pustili, netrvalo dlouho, a zase s pitím začala. Prosila jsem ji, aby alespoň na pohřeb dorazila střízlivá, a ona slibovala hory doly. Ale dopadlo to tak, jak jsem se bála.

Přimotala se do obřadní síně namol, spadla z lavice, občasnými výkřiky rušila obřad… Museli ji vyvést a já myslela, že se hanbou propadnu pod zem. Od té doby jsem se zařekla, že už k ní nepůjdu nikdy.

Šok v porodnici

Matku jsem tedy ze svého života úplně odstřihla. Po nějaké době jsem se seznámila s Láďou a začali jsme spolu začali žít. Dlouho jsem se ale bála založit s ním rodinu, i když jsem po ní velmi toužila.

Později jsem Láďovi řekla všechno o svém životě, co mě potkalo, a on byl naštěstí velmi trpělivý, nespěchal na mě a já pomalu začala věřit, že je možné žít i jinak, než jak jsem v dětství poznala.

Pak zemřela i moje matka, v opilosti spadla doma hlavou na topení. Našli ji sousedi, když dlouho nevycházela z bytu. Zase jsem zařizovala pohřeb, tentokrát ale bez obřadu. Nikdo by na něj stejně nepřišel a její kumpány z mokré čtvrti jsem stejně neznala.

Necítila jsme při tom nic, ani lítost, ani úlevu, prostě nic. S Láďou jsme se vzali až po deseti letech našeho soužití a já konečně usoudila, že je nejvyšší čas mít dítě.

Bylo mi už třicet let, a tak to nebylo úplně snadné, ale nakonec jsem přišla do jiného stavu. Na miminko jsme se oba dva hrozně těšili a já měla konečně pocit, že žiji normální život jako ostatní.

Těsně před mými jednatřicátými narozeninami se nám narodil syn Davídek a oba jsme byli na vrcholu blaha. V porodnici se mnou ležela na pokoji mladší žena Jitka, taky se jí narodil chlapeček Jiřík a docela jsme si padly do oka.

Povídaly jsme si o všem možném a domluvily se, že se někdy sejdeme, až budeme chodit s kočárky na procházku. Její příjmení bylo dokonce stejné, jako bylo moje za svobodna. Říkaly jsme si, že je to legrační náhoda.

Vyměnily jsme si na sebe telefony a slíbily si, že si zavoláme za tři týdny. Pak ji přišel navštívit její manžel se svým otcem. Jitka mě jim hned představila s tím, že je legrační, že se příjmením jmenujeme stejně, a pak si s nimi povídala.

Já ale zůstala zírat na jejího tchána, zdál se mi nějak povědomý. Přemýšlela jsem, odkud bych ho mohla znát. Pak jsem si uvědomila, že jsme si docela podobní. I on si toho nejspíš všiml a po očku se na mě díval. Pak mu to nedalo a po chvíli se mě zeptal:

„Promiňte, že se tak hloupě ptám, ale nejmenovala se vaše matka náhodou Jiřina?“ Zůstala jsem jako opařená. Chvíli jsem na něj beze slova koukala a pak jsem jen němě přikývla.

V té chvíli mi došlo, že přede mnou nejspíš stojí můj táta, který o mě nikdy neměl zájem. Chtělo se mi brečet. On také neřekl ani slovo, ale než odešli, zeptal se mě, jestli bychom si někdy nemohli o všem promluvit.

Neřekla jsem nic, měla jsem úplně stažené hrdlo a veškerou vůli jsem soustředila na to, abych se nerozplakala, nebo na něj nezačala křičet, a on odešel.

Všechno bylo jinak

Když mě pustili z porodnice, řekla jsem to doma Láďovi. Taky ho to překvapilo, ale říkal, že to možná vůbec není můj otec, že to může být někdo jiný, kdo moji matku znal. A ať to radši pustím z hlavy, o což jsem se snažila. Ne že by mi to moc šlo.

Po třech týdnech se skutečně Jitka ozvala a domluvily jsme se, že půjdeme společně na procházku.

Sešly jsme se v parku a šly pomalým krokem po cestě a ona mi vyprávěla, že její tchán s nimi o mě mluvil a vylíčil jim, že si myslí, že bych mohla být jeho dcera z prvního krátkého manželství.

Její slova jako by ve mně zvedla nějaké vnitřní stavidlo a já se rozpovídala, jak nás opustil, alimenty neplatil, vidět mě nechtěl. Julie ale řekla, že mi to vysvětlí její tchán sám. Čekal na další lavičce a ona nás nechala o samotě.

Chvíli jsme jsme mlčky seděli a pak mi začal povídat, jak to bylo. Že za mnou chodil, ale moje matka ho nikdy nepustila dovnitř. I alimenty platil, ukázal mi složenky, matka je zřejmě propila.

Nemohla jsem uvěřit tomu, jak mi celý život lhala a že ji v tom babička podporovala. Zeptat jsem se jich už ale nemohla. Oběma nám to bylo líto a já se konečně rozplakala. Stalo se to už před lety, ale od té doby jsme se začali s tátou stýkat.

Vždyť jsme museli dohnat to, o co nás matka za ta léta připravila. Julie se stala mou nejlepší kamarádkou a její manžel, můj nevlastní bratr, si zase dobře rozumí s Láďou. Náš David zase našel kamaráda v jejich Jirkovi.

Přátelství nám vydrželo dosud, kdy už jsme skoro v důchodovém věku. Můj otec stále žije, je to skvělý člověk a já jsem šťastná, že ho ještě mám. Jen když si vzpomenu na ty roky, které jsme kvůli matce promarnili, je mi dodnes do pláče.

Jana (58), východní Čechy