Život mi jen hází klacky pod nohy

Total
24
Shares

Po nepříjemném rozvodu jsem se musela postavit na vlastní nohy. Závistiví lidé mi ale úspěch nepřejí.

Vdávala jsem se velmi mladá a děti jsme měli hned po svatbě. Ty už jsou dnes dospělé a mají vlastní život. Žili jsme celkem spokojeně, dokud si můj muž si před několika lety našel mladší model, jak říkal. Přišla na něj „druhá míza“ a jednoho dne mi prostě oznámil, že chce žít jinak a s jinou ženou, sbalil si věci a odešel k ní. Sice jsme se poslední dobou trochu odcizili, ale přesto to pro mě byla rána. Ze začátku jsem v opuštěném bytě proplakala několik nocí. Pořád jsem přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Co si teď počnu?

Zůstala jsem sama

Nejhorší ale byly pak tahanice o majetek. Sice mi nechal náš starý byt, ale to jen proto, že jeho nová partnerka měla větší a hezčí. Ale za to požadoval auto a naši chalupu, na které jsme společně léta pracovali a zvelebovali ji. Tu jsem taky oplakala, protože jsem si vždycky představovala, jak tam budu jednou hlídat vnoučata. Bývalý manžel po rozvodu dětem sice řekl, že na chalupu mohou občas přijet i s vnoučaty, ale ať nepočítají s tím, že si bude hrát na dědečka. Na to má prý ještě spoustu času. Zůstala jsem tedy sama a popravdě řečeno, žádného chlapa jsem nechtěla ani vidět. Přemýšlela jsem, co teď budu dělat, abych utáhla nájem jen ze svého platu. Pracovala jsem jako úřednice, kolegové byli v pohodě a ani můj plat nebyl úplně malý, ale nijak zvlášť jsem si vyskakovat nemohla.

Dělají mi ze života peklo

Když jsem se po nějaké dostala po rozvodu z nejhoršího, přišel za mnou jednoho dne náš ředitel a nabídl mi místo vedoucí. Ta naše odchází do důchodu a prý si myslí, že bych se na to hodila. Docela mě to potěšilo, práce mě bavila, a navíc jsme si říkala, že s větším platem to bude hned všechno lepší. Jenže to jsem netušila, co to udělá s mými kolegy. Po oznámení mého jmenování do funkce zdvořile zatleskali a přiťukli si se mnou. Od toho dne to ale začalo. Zatímco před tím jsme si spolu všichni povídali, teď, když přijdu do kanceláře, všichni zmlknou. Konverzaci se mnou omezují na to, co má kdo udělat a kdy odevzdat. Dál spolu chodí občas na nějaké akce, ale mě už nezvou. Cítím se ještě víc osamělá, odříznutá od života, připadám si jen jako stroj na práci. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem se dozvěděla, že mě za mými zády pomlouvají. Prý jsem to místo dostala, protože spím s ředitelem. Ten je navíc o osm let mladší než já! Jenže přímo do očí mi nikdo nic neřekne, a já tak nemám šanci se bránit. Trvá to už přes půl roku a vůbec nevím, co mám dělat. Vždyť jsem nikomu z nich slovem neublížila! Dcera mi radí, abych si našla jinou práci, ale v mém věku to není jednoduché, a navíc ty peníze potřebuji. Je to začarovaný kruh a nevím, jak z něj ven. Poslední dobou se mi zdá, že začínám mít i fyzické potíže. Špatně se mi dýchá, špatně spím, vzbudím třeba šestkrát za noc a zase pláču. Mám taky hrozný strach, že skončím někde na psychiatrii…

Anna (59), Litoměřicko

Také se vám může líbit