Na hřbitov jsem chodila pravidelně. Až do chvíle, kdy jsem tam narazila na rozzlobeného ducha, jsem si myslela, že se jedná o místo, kde je klid, ticho a mír.

Stalo se to loni na dušičky. Stejně jako každý rok, tak i loni jsem se k večeru vydala na hřbitov, abych zapálila svíčku u hrobu svých zesnulých rodičů i nebožtíka manžela, který odešel na věčnost před pěti lety.

Jela jsem autobusem, a protože jsem neměla květiny, vystoupila jsem o zastávku dřív. Mezi stanicemi bylo jedno malé květinářství a v době Dušiček mělo otevřeno až do večera.

Koupila jsem dvě překrásné kytice z růží a karafiátů – jednu na společný hrob mých rodičů a jednu na hrob manžela.

Vládl tam smutek

Když jsem procházela hřbitovní bránou, tak už se šeřilo. Na hřbitově panovala pochmurná atmosféra. Nejprve jsem zanesla květiny k hrobu rodičů a pak jsem se úzkou cestičkou plnou drobných kamínků vydala k manželovu hrobu.

Položila jsem kytici na náhrobní desku a zapálila za něj svíčku. Chvíli jsem stála nad jeho hrobem a vzpomínala na roky, které jsme spolu prožili. I když to byl mrzout a věčně mě něčím rozčiloval, tak jsem ho moc milovala a pořád mi chyběl.

Nešťastná nehoda

Na hřbitov pomalu usedala tma a začínalo slabě krápat. Zachvěla jsem se zimou. Nejvyšší čas vyrazit domů, pomyslela jsem si a vydala jsem se uličkou zpátky. Byla jsem asi v půlce cesty, když se mi podvrtla noha.

Rovnováhu jsem naštěstí udržela, ale kabelka mi vypadla z ruky. Bohužel tak nešťastně, že rozbila vázu na hrobě, kolem kterého jsem zrovna šla. Hrozně mě to mrzelo, ale nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem tu škodu nějak napravit, ale nevěděla jsem jak.

A jelikož mě při té malé nehodě nikdo neviděl, zvolila jsem jednoduché, ale ne moc čestné řešení: prostě jsem ze hřbitova odešla.

Zlé znamení

Šla jsem po chodníku, když jsem vedle sebe náhle zahlédla stín. Nejprve jsem si myslela, že patří mě. Šla jsem dál podchodem a pokračovala na zastávku a stín se mě stále držel. Provázel mě celou dobu a nezmizel ani v mém bytě.

Celá rozechvělá jsem se posadila do křesla. Stín byl na podlaze vedle mě. Protože věřím na duše mrtvých, došla jsem k závěru, že má nějakou souvislost s tou rozbitou vázou na cizím hrobě. Vydala jsem se tedy zpátky na hřbitov celou věc napravit.

Koupila jsem novou vázu i květiny a doufala jsem, že se u toho hrobu nesetkám s někým z pozůstalých. Stín mě celou dobu doprovázel. Teprve, když jsem vázu položila na hrob, pomalu se rozplynul.

Dodnes jsem přesvědčená o tom, že jsem svým předchozím chováním rozzlobila někoho z těch, kdo byli v hrobě uloženi, a že kdybych vše neuvedla do pořádku, tak by mě stín pronásledoval dodnes.

Magdaléna Č. (66), Poděbrady