Matka mého manžela měla po operaci kyčle předepsanou rehabilitaci v nemocnici v našem městě a požádala ho, jestli by ji tam nemohl vozit autem.

Tchyně to má k autobusu daleko, tak jsem chápala, že manžel na její prosbu kývl, ale když jsem si představila, co všechno bude tohle denní dojíždění pro nás znamenat, jak se na měsíc zkomplikuje náš režim, zatrnulo mi.

Viděla jsem jediné možné řešení: maminka bude bydlet u nás. Manžel se sice trochu nedůvěřivě rozhlédl po našem panelákovém bytě, ale souhlasil.

Pořád u televize

Děti jsem přestěhovala k nám do ložnice, tchyni Věru umístila do jejich pokojíčku a my s manželem Radkem se holt musíme srovnat na rozkládacím gauči v obýváku. Tchyně dorazila vděčná, ale ustaraná, jestli se jí sousedka dobře postará o slepice.

Přivezla košík vajíček a uvelebila se u televize, „aby nepřekážela“. První den jsem její denní dávku seriálů ještě vydržela, třetí den jsem chtěla vyhodit ovladač z okna. Děti si mi stěžovaly, že zmizela všechna čokoláda, co dostaly za vysvědčení.

Jen to ne!

Pátý den zazvonila sousedka, že kvůli hlasité televizi nemůže uspat miminko. Prosila ať tu televizi trochu ztišíme. Tchyně asi na půl hodiny ztlumila zvuk, ale pak prohlásila, že vůbec nic neslyší, a zase se televize ozývala po celém bytě.

Děti se zeptaly babičky, jestli neví něco o pytlíku bonbónů z kuchyně. Věra se začervenala a řekla, že jak je celé dopoledne doma sama a nemá co dělat, dostává chuť na sladké. Ale teď už se zabaví. Noha ji bolí méně, a tak nám bude vařit.

To byl okamžik, kdy se Radek ozval: „Tím přece nemůžeme maminku zatěžovat,“ upřel na mě úpěnlivý pohled a dodal, že v sobotu pojedeme na houby.

Večer se mi šeptem přiznal, že tchyně je mizerná kuchařka a co si pamatuje, chutnala mu jen její báječná houbová omáčka s knedlíkem.

„Já už nemůžu,“ řvala jsem

Vyrazili jsme do lesa a Věra se rozhodla, že mi mezitím doma trochu poklidí. Úklid byl tak důkladný, že jsem po návratu nenašla ani kastrol, ani prkýnko, abych mohla nakrájet houby. To už na mě bylo moc.

Když jsem zjistila, že je prázdná i poslední lahev domácího ovocného sirupu pro děti, chytil mě amok a talíři, které jsem nesla na stůl, jsem praštila o zem. „A dost! Já už nemůžu!“ zařvala jsem. Nastalo ticho. Tohle se u nás ještě nikdy nestalo.

Pak Věra těžce vstala a mlčky se chopila košťátka a lopatky. Smetla střepy na hromádku a prohlásila: „Děvenko, já vím, jak to je pro vás všechny těžké, mít mě tady. Chtěla jsem vám s tím úklidem jen pomoct, máš ve věcech hrozný zmatek.

Ale jak říkali včera v televizi, tchyně do paneláku nepatří, a je to pravda. Já jsem vám vděčná, že jsem tu mohla být, ale kldyž nechcete, tak nebudu. Zítra se přestěhuju tady do penzionu.“

Zvládli jsme to

Strašně jsem se zastyděla a vyškubla tchyni lopatku se střepy z ruky. „Maminko, to nemusíte, to už nějak spolu tady zvládneme.“

Nebylo to snadné, ale podařilo se. Ten měsíc jsme nakonec všichni přežili. Dnes jsem já sama ve věku tchyně Věry, když u nás byla, a vím jednu věc bezpečně: svým dětem bych se do bytu nenastěhovala ani na jedinou noc. Na to je mám příliš ráda.

Pavla P. (62), Poděbrady