Dobré předsevzetí, postarat se o starého tatínka, se změnilo v horor. Zachránil nás až složitý plán střídavé péče.

Vše začalo úplně nevinně. Téměř devadesátiletý tatínek si začal stěžovat na kolena a klouby. K nim se přidaly bolesti hlavy a potom už to šlo jako na běžícím pásu. Při každé návštěvě přibylo něco dalšího. Nějaká starost! Až do teď byl táta úplně soběstačný. Velký sportovec zvládal víc, než kdejaký mladík.

Začal chřadnout před očima

Samozřejmě měl zdravotní potíže, ale nikdy se jim nepoddal. Když mu v osmdesáti operovali kyčel, mávnul jen rukou. Prý se nebude takovou prkotinou zaobírat! Na moji maminku byl vždycky hodný a laskavý.

Až po její smrti se mi přiznal, že jí byl mnohokrát nevěrný. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit! „No, víš, Dituško, nemohl jsem si prostě pomoct. Ale maminka o téhle mojí slabosti neměla ani tušení. A víš, co se říká.

Co oči nevidí, srdce nebolí!“ Byla jsem na něho tehdy dost naštvaná. Snad ne kvůli tomu zahýbání. Spíš kvůli tomu, že mi úplně zničil moje romantické představy o ideálním manželství mých rodičů. Něco takového by mě v životě ani nenapadlo!

Když se otcův zdravotní stav začal tak náhle zhoršovat, začala jsem se poohlížet po nějakém dobrém pečovatelském domě.

Táta si vedl stále svoji

Táhlo mi na sedmdesát a necítila jsme se dost silná, abych nějak dlouhodobě pečovala o nemocného člověka. Táta ale nechtěl ani slyšet. „Do žádného ústavu nejdu. To se radši rovnou zabiju!“ křičel na mě a dupal při tom do země.

To dělal jen ve stavu nejvyššího rozčílení. Naposled jsem ho takhle zažila, když jsem mu kdysi oznámila, že se chci rozvést. Byla to pro něho potupa. Prohra! Manžel mi byl tehdy nevěrný a já mu nedokázala odpustit.

Až ve světle tátova přiznání jeho tehdejší prudkou a odmítavou reakci dokážu pochopit. Nicméně, táta si svým dupáním přece jen vymohl, že zůstane doma. Začala jsem se o něho starat s o rok mladší sestrou.

Byla na tom ale hůř než já, a tak z nás vlastně nejzdravější byl náš otec. Často se nám dokonce vysmíval: „No, vy ale funíte. To máte z toho, že jste nesportovaly a byly líné!“

Ničeho si nevážil

Moji ségru to vždycky spolehlivě naštvalo. Vychovala čtyři děti, měla velkou zahradu a manžela povaleče. Neznala jsem nikoho pilnějšího, než byla ona! Pro našeho tátu ale nikdy nebyla dost dobrá. A já vlastně taky ne.

Uznával jen našeho bratra, který mu byl podobný, jako by si z oka vypadli. Vzhledem i povahou. S tátou nám ale pomáhal, jak mohl. Naše snaha vyhnout se pečováku nám vydržela skoro rok. Potom se vše pokazilo.

„Dito, dneska nemohu za tátou přijít, ležím v nemocnici na kapačkách. Strašně mě vzala záda!“ zatelefonovala mi jednou nečekaně sestra. Skoro jsem jí nedokázala ani odpovědět. Zrovna jsme se totiž kroutila bolestí v křesle. Chytnul mě žlučníkový záchvat!

Obě jsme se složily

Už dávno jsem měla jít na operaci, ale vždycky ji kvůli otci odmítla. Z posledních sil jsem zavolala bratrovi. Musel se uvolnit z práce a byl dost naštvaný! V nějaké jiné rodině by asi vypomohla vnoučata, ale ta naše se k tomu moc neměla. „Takhle to dál nejde.

Budeme muset tátu přece jenom někam dát!“ prohlásila rezolutně sestra, která podepsala v nemocnici revers, aby mohla nastoupit do „služby.“ Bylo mi jí líto, sotva se držela na nohou! Nechtíc jsem s ní musela souhlasit.

Nebylo zbytí a táta se s tím bude muset smířit. Jenže, tak lehké, jak jsme si to všichni představovali, to nebylo. Prostě, realita dokáže někdy pěkně překvapit. Nás bohužel překvapila hodně nepříjemně.

Čekací doba byla dlouhá

„Není místo. Ani jedno. Na pečovatelský dům se čeká minimálně rok a na domov důchodců klidně i pět let!“ sdělili nám na úřadu a žádné námitky nepřipustili. Prý, když bude nejhůř, musí táta do nemocnice! Domů jsme šly jako zpráskané.

Sestra plakala a já nadávala. Bratr zarputile mlčel. Neříkal nic a mračil se jako kakabus. „Takhle to nenechám. Zítra se tu sejdeme všichni a něco vymyslíme. A ti naši holomci mladí budou muset pomáhat!“ bouchnul pěstí do stolu a zadupal. Přesně jako táta!

Byl mu čím dál podobnější… Druhý den jsme se opravdu sešli. I s našimi vnoučaty! Bylo jich dohromady pět. Všichni zaměstnaní a zaneprázdnění! Moc ochoty starat se o svého dědečka neprojevili. Ale nesmlouvavému tónu si netroufli odporovat.

Plnili jsme rozpis služeb

„Ty budeš chodit v pondělí a ty v úterý!“ ukázal prstem na vnuky a potom se otočil k nám, svým sestrám: „Jedna pokryje ráno a jedna večer. Tady naše holky si rozdělí víkend. Další týden to vezmeme opačně.

Teď si vezměte tužky a do připravených plánovacích kalendářů si udělejte tečky. Já budu obstarávat nákupy a jezdit s tátou k doktorovi!“ Byl to rozený manažer, ten můj brácha. Zprvu složitá organizace přinesla úspěch.

Nikdo neodporoval a všichni fungovali na sto procent! Naštěstí i táta přestal zlobit. Jeho stav se sice nelepšil, ale ani nezhoršil. Po roce a půl se konečně dočkal hezkého pokojíku v pečovatelském domě. Moc se mu tam líbí. Prý tam jsou ty nejhezčí sestřičky na světě!

Dita P. (71), Prachatice