Bylo už pozdě, zima a všude sníh. Přijela jsem od tetičky z jižních Čech. Vlak měl zpoždění a tak jsem se na nádraží dostala hodně pozdě, skoro v jedenáct hodin v noci.

To nebylo moc dobré… Měla jsem docela strach. V dnešním velkoměstě číhá na holku s batohem nebezpečí všude. A tramvaj ne a nejela. Na zastávce stáli dva lidé. Mladý muž a starší paní. Co dělat?

Naděje na to, že co nevidět přijede vytoužená linka, pohasínala s každou minutou…

K mé hrůze se najednou ten muž vydal směrem ke mně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Stála jsem jako zařezaná. Až když se přiblížil skoro ke mně, ukázalo se, že vypadá celkem sympaticky. Mile se na mě usmál a pak mě ohromil tím, co pronesl:

„Promiňte, mé jméno je Dan a mám pro vás návrh. Co kdybychom si vzali společně taxíka? Vzhledem k tomu, že jste tu druhou tramvaj nechala odjet, čekáte na stejnou jako já.

Několik dlouhých stanic nepřipadají žádné přestupy v úvahu, takže – jak se zdá – máme přibližně stejnou cestu. Když si najmeme taxíka, tak ten, kdo to bude mít blíž, vystoupí a druhý pojede dál. Já zaplatím tu delší trasu, i kdybyste jela dál vy.

To je zajímavá nabídka, ne? Co tomu říkáte?“ Strnula jsem. Na první pohled se zdálo, že na tom návrhu nic špatného není a že tady nebudu muset stát kdoví jak dlouho. Ani finančně to nebude tak hrozivé.

Jenže já už jsem takový strašpytel, že vidím nebezpečí i tam, kde nehrozí. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla a kývla.

Nasedli jsme do taxíku. Byl příjemně vytopený. Uvedla jsem adresu – samozřejmě takovou, kde vůbec nebydlím, nicméně ne příliš daleko od skutečného domova, abych to už pak klidně došla pěšky. Šlo mi o to, abych zmátla Dana.

On to měl dál, a tak jsem mu přispěla a vystoupila. Poděkovala jsem mu a při loučení dala i číslo mobilu – pro případ, že by mi chtěl někdy zavolat. Přišlo mi to takové nezávazné a kvůli jeho zájmu o mě i docela vhodné. Když jsem vystoupila, spadl mi kámen ze srdce a pospíchala jsem domů.

Přemýšlela jsem o Danovi ještě na chodníku. Proč to udělal? Byl to džentlmen? To se už tak hned nevidí… Nebo pragmatik, který nechtěl čekat a vypočítal si, že ho takto jízda přijde levněji? Udělala jsem dobře, že jsem mu dala ten mobil? A nesleduje mě náhodou?

Rychle jsem doklusala domů a pořád jsem se rozhlížela, jestli za mnou někdo nejde. Až když jsem za sebou zamkla, vydechla jsem si úlevou nad tím, že celé to mé dobrodružství dopadlo dobře. Ulehla jsem a spala jako zabitá. Ráno mě probudilo zvonění mobilu:

„Tak co, Terezko, jste v pořádku?“ No, ten to teda bere hopem, pomyslela jsem si a vedla s ním řeč tak „úspěšně“, že mě dříve, než jsem si to pořádně uvědomila, uhnal na rande. Na té schůzce jsme ještě ke všemu zjistili, že jsme oba nezadaní.

Zase to ze mě vytáhl, aniž jsem nějak dvakrát chtěla. Dan byl ale neuvěřitelně výřečný a nějak to na mě uměl. Zkrátka a dobře jsme spolu po tomto setkání začali chodit.

Nejprve to byly procházky, pokračovalo to návštěvou kina, sezením v kavárnách, tancovačkami a nakonec došlo i na dlouhé výlety.

Jednoho dne mě přiměl k návštěvě rodičů. A tam mi zazněl varovný signál, který jsem neuměla specifikovat. Znovu se ve mně probudila moje věčná bázlivost. Na té jeho rodině se mi něco nezdálo.

Nebylo to nic konkrétního, nic, co bych mohla popsat a pak promýšlet, jen takový nijaký divný pocit… Výřečnost Dana ale měla navrch.

Naše známost pokračovala rychlým tempem, já na své pocity zapomněla stejně jako na ostražitost a nechala jsem se postupně, bez zvláštního odporu, přemluvit ke svatbě. A ta se také zanedlouho uskutečnila…

Večer po obřadu, kdy už měl nadále Dan bydlet u mě, ke mně přistoupil tchán a nenápadně mi cpal do ruky jakési pilulky: „Terezko, tohle musíte Danovi dávat každý den do pití při snídani, jinak vás bude moc zlobit. Ale pozor, on to nesmí vědět!“ Cože?

To snad ne! Úplně jsem z toho zkoprněla… Tchán mi pak ještě po mém naléhání milostivě vysvětlil, že v jejich rodině je zlá duševní choroba, schizofrenie a Dan ji má… Proboha, a proč mi to nikdo neřekl? No, tak mu ty prášky budu dávat, no, ale jak?

Nevím, jak to dělali oni, ale v mém případě na mé „domácí léčení“ Dan přišel. Prášek totiž řízením osudu plaval v mléce. A já nestačila zírat. Dosud tak milý Dan se najednou šíleně rozběsnil:

„Ty… ty potvoro, tak ty jsi mě chtěla otrávit!“ Bylo to hrozné a nebyla s ním kloudná řeč. Nedal si nic vysvětlit, zuřil až k nepříčetnosti a nakonec si sebral své věci a dramaticky odešel pryč – zpátky k rodičům. Byla jsem z toho v šoku.

Vědomí velké lásky se rázem rozplynulo a já si vybavovala detaily, které jsem před tím neviděla, nebo snad ani nechtěla vidět. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vrátila se mi má dřívější opatrnost a začala jsem jednat.

V první řadě jsem vyměnila zámky u dveří. Pak jsem si teprve sedla v pokoji a rovnala myšlenky. No dobře. Byl to šok, ale lepší takhle záhy, než kdybych musela žít se schizofrenikem, jehož stav by se jistě nelepšil.

Jako vždy, když mě potkalo něco zásadního, vydala jsem se za matkou. Byl krásný jarní den a tak jsme spolu vyrazily do Stromovky – osvěžit se po té hrůze svěží přírodou. Když jsme si spolu srovnaly všechna fakta, dospěly jsme k názoru, že nemám proč se trápit! Dítě na cestě není, tak co…

Za týden přišel Dan s prosíkem. Zase byl takový, jakého jsem ho znala celou dobu, a znovu spustil stavidla své výmluvnosti: že by se rád vrátil, ale že se nemůže dostat domů. I když ve mně byla malá dušička, sdělila jsem mu skrze zamčené dveře:

„Klíče jsem vyměnila. Zůstaň si u rodičů. Když se nechceš léčit, tak já za tebe odpovědnost brát nebudu. Ten jeden tvůj výbuch mi úplně stačil. Nechci domýšlet, jak by vypadal druhý a třetí a tak dále.

Nikdo z vás mi to navíc nebyl ochoten sdělit, všichni jste mi celou dobu lhali!“

Byla to vypjatá scéna. Já i dveře jsme vydržely – nevydržel Dan, který nakonec odešel a sám podal žádost o rozvod. Na první stání jsme byli od sebe. Utajení takové závažné choroby a žádné společné závazky, to byly dostačující důvody.

Asi jsem se zachránila, přinejmenším od letitého utrpení. Byla jsem zase svobodná a pomalu jsem se začala dávat dohromady z toho šoku. Jenže to ještě nebyl konec. Dan totiž přišel po čase znovu. Odchytil mě cestou domů.

Už ne tak elegantně a výmluvně se mě snažil přesvědčit, že bychom to mohli zase spolu zkusit. Nevěřila jsem vlastním uším a přičítala to vše jeho pokračující chorobě. Nicméně jsem se ho zeptala: „Tak ty už si tedy nemyslíš, že jsem tě chtěla otrávit? Fajn.

Řekli ti doma také, že to byl tvůj otec, kdo po mně chtěl, abych ti ty léky dávala tajně? Tak ať ti je dál ordinuje, jak uzná za vhodné, ale mě vynechej. Sbohem. Už tě nechci vidět!“ Měla jsem strach, aby mi neublížil.

Naštěstí bylo kolem na chodníku plno lidí a tak se zmohl jen na nenávistný pohled, beze slova se otočil a odešel. Mně se ještě dlouho potom klepala kolena.

I když jsem se skoro rok nemohla z rozvodu a s tím spojených událostí vzpamatovat, čas to zvolna zahojil.

Nakonec se naštěstí objevil muž, s nímž jsem zatoužila dojít kráčet bok po boku až do konce života a všechno už se pak stalo jen jakousi bizarní vzpomínkou mou „první opravdu velkou lásku“…

Tereza (28), Praha