Mám dvě dospělé dcery, o které jsem se vždy s láskou starala. Donedávna jsme měly dobré vztahy. Všechno překazil jeden dopis s modrým pruhem.

Doktor se na mě smutně usmál. „Vy se zřejmě moc trápíte. Ty vaše výpadky paměti i plačtivost není v takovém případě nic neobvyklého. Jinak jste zdravá jako řípa. Chcete, abych o tom informoval vaši rodinu?“ Slabě jsem přikývla. Vždyť je to vlastně jedno.

Když se holkám ze mne nepodařilo udělat nesvéprávného blázna, příště určitě vymyslí něco jiného. Chytré a mazané byly odjakživa.

Budete mít dvojčátka

Když jsem se prvně dozvěděla, že čekám dvojčata, trochu mi zatrnulo. Na jedné straně jsem byla moc ráda. Na druhé jsem se ale trochu bála, jestli to zvládnu. Měla jsem vedle sebe sice hodného a pozorného muže, ten ale byl celé dny v práci.

Když se ale Anička a Hanička narodily, všechny obavy mě přešly. Hned jsem věděla, že to s nimi zvládnu.

Byly chytré a divoké

Výchova našich holek přesto nebyla jednoduchá. Byly totiž jak z hadích ocásků a neustále vymýšlely kdejaké lumpárny. Ale to byla jediná jejich nedostatečnost. Velmi dobře se učily a naše vztahy byly vždy nadstandardně dobré.

Byly sice ze všeho nejvíc tatínkovi holčičky, ale ani já se necítila nijak ochuzená o jejich lásku a přízeň.

Zůstaly jsme samy

Bohužel můj milovaný manžel umřel příliš mladý. Zůstala jsem s dospívajícími děvčaty sama. Naše vztahy se tak ještě víc upevnily a přetrvaly i do doby, kdy se Anna i Hana vdaly a založily vlastní rodinu.

S velkou radostí jsem si užívala vnoučat a pomáhala, jak se dá. Vše bylo zalité sluncem až do chvíle, než u mých dveří zazvonil pošťák s doporučeným úředním psaním.

Nečekané trampoty

K úředním listinámnemám dobrý vztah a ani tento nevěstil nic dobrého. Dozvěděla jsem se z něj o smrti maminčina vzdáleného bratrance. I když jsem se s ním viděla ještě jako mladá párkrát v životě, odkázal mi veškerý svůj majetek.

Nechápala jsem to a nevěděla, co mám dělat. Když jsem to řekla holkám, mělyihned jasno, dědictví musím přijmout. Kdybych to tak byla neudělala! Od té chvíle se totiž můj život převrátil vzhůru nohama.

Nenechaly mě chvíli v klidu

Moje dcery se, jak mávnutím kouzelného proutku, úplně změnily. Vůbec jsem je nepoznávala. Vidina nějakého majetku jim úplně zatemnila mozek.

Dědictví ještě nebylo úředně vyřešené a Hana s Annou ho už ve svých plánech dávno utratily, za své naprosto „potřebné“ věci. Velice mě to rozzlobilo a řekla jsem, že se na dědictví zatím sahat vůbec nebude.

Vždyť všichni máme vše potřebné k životu a žijeme si celkem spokojeně. Dcery ale nemohly pochopit, začaly říkat, že nejsem normální, když chci na dědictví sedět a neužívat si ho.

Začalo mi peklo

Naše vztahy se pořádně narušily. Přestaly jsme se skoro vídat, s vnoučaty jsem téměř ztratila kontakt. Strašně mě to zasáhlo. Dny i noci jsem probrečela, byla jsem zoufalá a depresivní.

To zřejmě moje dcery přivedlo na nápad, udělat ze mně blázna, možná mě zbavit svéprávnosti. Doufají, že se tak dostanou k mému majetku. Zatím jim to nevyšlo. Ale jak to bude příště. Co ještě vůbec vydržím.

Stela F. (74), západní Čechy