Bylo mi dvacet pět let a byla jsem plná života. Osud si však se mnou zahrával.
Nebylo to tak dávno, co mě v té nejméně vhodné chvíli opustil přítel, se kterým jsem chodila dost dlouhou dobu a se kterým jsem i počítala do budoucna. Nedokázala jsem pochopit, proč to udělal a co jsem zkazila.
Kamarádka mi říkala, že nemůže být v pořádku, když mě nechal, protože jsem zkrátka skvělá holka. Takříkajíc mě donutila k tomu, abych jela na hory si zalyžovat a pročistit si hlavu.
Mé protesty odbila slovy, že na horách je krásně a ona také potřebuje vypadnout pryč. Měly jsme jet společně, ale kamarádce do toho na poslední chvíli něco přišlo a tak jsem musela jet sama. Dostala jsem jen instrukce na cestu a klíč od chaty.
Měla jsem sice divný pocit z toho, že mám jet sama do cizí chaty, ale kamarádka mě ubezpečila, že všechno je dávno dohodnuto.
Když jsem přijela na místo určení, překvapila mě ta krása kolem. Chata byla nedaleko od lyžařského centra a čekalo mě tam všechno, co jsem potřebovala. Byla jsem nakonec ráda, že jsem kamarádčiny rady uposlechla.
Všechna špatná nálada zůstala někde daleko od hor. Pobyt jsem si užívala plnými doušky. Osud však znovu zaúřadoval.
Měla jsem trochu toulavé nohy a tak když jsem se doslechla o kopci vzdáleném tři čtvrtě hodiny cesty na lyžích, odkud je nádherný výhled na celou oblast, nemusel mě nikdo dvakrát přemlouvat. Hned druhý den jsem si vyjela tu informaci si ověřit.
Teple jsem se oblékla, obula si lyže a vyrazila na cestu. Nepočítala jsem ale s tím, že se rychle unavím. Po půlhodině jsem toho měla dost, ale když už jsem dojela tak daleko, nechtěla jsem to vzdát. Hnala jsem se tvrdohlavě vpřed. A na vrcholu vytouženého kopce jsem skutečně byla unesena kouzelnou scenérií.
K odchodu mě přiměl až sílící vítr. Za pár minut začaly poletovat sněhové chomáčky, které mi bránily v rozhledu. Polekala jsem se, když jsem zjistila, že bloudím.
Uvědomila jsem si, že se musím někde schovat, protože vítr byl stále silnější a ze sněhu už byla slušná fujavice. Náhle jsem mezi stromy uviděla obláček dýmu. Vydala jsem se tím směrem, až jsem přišla k obrovské chatě.
Posbírala jsem všechny síly a zabušila na dveře. Za minutu se otevřely a mě ovanulo příjemné teplo. Už jsem nevnímala hlas, který se mě na něco ptal… pamatovala jsem si jen mužské ruce, které mě vyčerpanou odnesly na gauč a potom jsem usnula.
Když jsem se vzbudila, můj hostitel seděl v křesle naproti. Hned si všiml, že jsem otevřela oči. Nechápavě jsem se rozhlížela kolem a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a co se stalo.
Můj zachránce mi byl hrozně povědomý, ale nevěděla jsem odkud. Měl krátce ostříhané tmavé vlasy a nádherné oči. Podával mi s úsměvem šálek horkého čaje a působil velmi uklidňujícím dojmem. Čím dál víc se mi zdálo, že ho znám a chtěla jsem vědět, odkud.
Chvíli jsme tak seděli tiše, potom on promluvil: „Co tu vlastně děláte v takovém počasí?“ Ten hlas… Proboha, proč si nevzpomínám, odkud ho znám? Jak vyprávěl dále, tak mi to došlo. „Jindra?“ nesměle jsem se zeptala. Zarazil se a zmlkl.
Bylo vidět, že jsem ho zaskočila. „My se známe?“ podíval se na mě po chvíli. „Nejsem si jistá, ale myslím, že ano. Je to už hodně dlouho, co jsme se neviděli, ale…“ „Marcela?“ nevěřícně se zeptal, jakmile mu to došlo.
„Jsi to vážně ty?“ „Ano, jsem,“ přikývla jsem. „A jsem moc ráda, že jsme se znovu setkali. I když za takových hloupých okolností…“ cítila jsem, jak se červenám.
Jindra se mi kdysi líbil. Potom se ale přestěhoval a i když jsem si myslela, že ho poznám kdekoliv a kdykoliv, zmýlila jsem se. To mi potvrdilo dnešní setkání. „No, takže jsme se konečně setkali. Kolik let jsme se to neviděli? Ale jsem rád, že jsi tady.
A co tu vlastně hledáš?“ sypal ze sebe jednu větu za druhou. „Jsem tady na dovolené. Byla jsem se podívat na výhled z jednoho kopce a nějak jsem zabloudila,“ řekla jsem. „To mi došlo,“ přerušil mě s úsměvem. „Co kdybychom si domluvili setkání?
Měla bych se asi vydat k sobě do chaty, než bude tma a pak to tu nenajdu,“ navrhla jsem. Jindra potřásl hlavou: „To tě asi zklamu, venku je taková vánice, že se daleko nedostaneš. A pro nejbližší dva dny nehlásili zlepšení.“
Polekala jsem se: „A co já teď?“ „Já ti řeknu, co,“ prohlásil Jindra. „Zůstaneš u mě. Zvu tě a stejně nemáš jinou možnost.
A pokud jde o oblečení, sestra by tu měla mít nějaký rezervní svetr a kalhoty určitě také.“ „Jsi milý, moc ti děkuji,“ naklonila jsem se k Jindrovi a spontánně mu dala pusu na tvář.
Ukázal mi pokoj, který byl hned vedle toho jeho. Večer jsme šli spát oba dříve. Ráno jsem se osprchovala, učesala a potom sešla dolů do haly. Rostoucí bříško mi pod svetrem Jindrovy sestry nebylo vůbec vidět. Jindra také vypadal dobře.
Měl na sobě modré džínsy a pod flanelovou košilí se skrývala jeho mužná ramena. Když jsem si ho prohlížela, zjistila jsem, že i on mě pozoruje a tak jsem nejistě zůstala stát ve dveřích kuchyně.
Jindra se vrátil zpátky ke sporáku a navrhl, abych se posadila, že prý snídaně bude za chvilku. Byla opravdu skvělá… vlastně ta nejlepší snídaně, jakou jsem v poslední době jedla. A horký bylinkový čaj mi také dobře sedl.
Celý den jsme strávili v hale, oběd jsme vařili spolu a užili jsme si při tom spoustu zábavy. Povídali jsme si o posledních letech, o tom, co jsme dělali. Odpovídala jsem na všechny Jindrovy otázky a právě tak i on na ty moje.
Jediné, co jsem mu zatajila, bylo moje těhotenství. I když už trvalo delší dobu, stále jsem si na ně nemohla zvyknout. Ale s Jindrou mi bylo dobře, tak proč kazit tak hezký soulad… Večer jsme tiše seděli u krbu před praskajícím ohněm.
V celém pokoji vládla dokonale romantická atmosféra. A tehdy se to stalo. Jindra mě objal kolem ramen a přisunul se těsně ke mně. Obrátil moji tvář ke své, pomalu se sklonil a něžně mě políbil na rty.
Vrátila jsem mu polibek a pak jsme si je vyměňovali stále častěji a vášnivěji. Otočil mě k sobě víc a rukama vklouzl pod okraj svetru. ..
V tom jsem se jakoby probrala ze sladkého opojení a ovládl mě zdravý rozum. V duchu jsem si říkala, že mu to musím říct, teď nebo bude pozdě. Mírně jsem se od něho odtáhla. „Jindro, víš, já ti musím něco říct. Neměli bychom to dělat, dokud nevíš všechno.
Já…“ tichým hlasem jsem k němu promlouvala, ale on mě přerušil: „Copak? Jsi vdaná? Máš přítele? Ach jo…“ Se smutkem v očích jsem se na něho podívala a zakroutila hlavou:
„Ne, nejsem vdaná a nikoho nemám, jenže… jenže jsem těhotná a myslím si, že bys to měl vědět dřív, než bude pozdě.“ Jindra se ani nepohnul. Po delší chvíli vstal a nechal mě v místnosti samotnou. Seděla jsem v tichu a dívala se, jak v ohni tancují uhlíky.
Po tvářích mi stékaly slzy. Ptala jsem se sama sebe, proč nemůžu mít jednoduchý život jako ostatní. Krátce po desáté hodině jsem vstala a šla si lehnout do svého pokoje. V tom Jindrově se ještě svítilo.
Netušila jsem, co se mu honí hlavou a myslela jsem si, že je vše definitivně ztraceno. Proklínala jsem svého bývalého přítele, v jaké mě zanechal situaci.
Ráno, když jsem sešla do haly, Jindra právě snídal. Pozdravil mě trochu odměřeně a mě to zabolelo. Než jsem večer usnula, rozhodla jsem se, že je čas odejít. Pohled z okna mě jen ujistil v mém rozhodnutí – venku už nesněžilo.
Sedla jsem si na opačný konec stolu, než seděl Jindra. S bolestí jsem si uvědomila, jak mu to právě dnes sluší. Po chvilce ticha jsem mu poděkovala, že jsem u něho mohla přečkat nepřízeň počasí a oznámila jsem mu, že odcházím.
Jindra stále nic neříkal a já jsem se – se slzami v očích – otočila k odchodu. U kuchyňských dveří jsem se ještě jednou obrátila a doufala, že Jindra mě zastaví, ale on se ani nepohnul. Až když jsem vycházela z chaty, zavolal na mě: „Marcelo, počkej, prosím tě!“
Utíkal za mnou tak prudce, že cestou pár věcí shodil. „Včera v noci jsem nemohl spát,“ spustil. „Říkal jsem si, co jsem komu udělal, že se mi štěstí takhle vysmívá. Měl jsem tě rád i vždycky, i tenkrát.
A teď, když jsem dostal znovu šanci, jako by mi hned zase někdo vzal. Nedokázal jsem se rozhodnout. Věděl jsem, že tě miluji, ale neměl jsem jasno v tom, jestli dost na to, abych přijal i cizí dítě.
A kromě toho, poté, co jsem odešel beze slova pryč, sis o mě jistě nemyslela nic hezkého… Jakmile jsem tě ale viděl odcházet, došlo mi, že chci, abys zůstala.“
Obrátila jsem se k němu s uslzenou tváří a čekala, co bude dál. Vzal mě za ruce a něžně mi utřel slzy. Poté se naše rty spojily. Objala jsem ho kolem krku, on mě kolem pasu a přivinul si mě k sobě. „Promiň mi to, prosím. Ta zpráva o tvém těhotenství mě vzala.
Já jsem tě měl opravdu vždycky moc rád, jenže pak jsme se už neviděli… jinak bychom možná byli už dávno spolu. Chci tebe i tvé dítě. Bude to pro mě naše dítě,“ vyznal se se svými city. „Myslela jsem si, že tak krásná slova už nikdy neuslyším,“ zašeptala jsem.
„Také tě mám moc ráda. Jen mi slib, že mě nikdy neopustíš,“ poprosila jsem a Jindra mi to slíbil. Svůj slib zpečetil dlouhým polibkem. Připadali jsme si jako dva lidé, kteří se kdysi minuli a nyní se našli.
A oba jsme byli rozhodnuti udělat vše pro to, aby náš příběh měl šťastné pokračování…
Marcela (26), střední Čechy
