S nějakými předsevzetími zacházím velmi opatrně a moc si je nedávám. Tento slib se ale zdál být řadu let jako naprosto definitivní. Zrušilo ho jediné setkání.

Když si dnes vzpomínám na své manželství,naskakuje mi husí kůže. Můj manžel mi tehdy, zpočátku, připadal dobrý. Rozhodně byl nejlepší ze všech mých známostí, které jsem do té doby měla. Ani jeden vztah se nepovedl.

Vždy se chlap nakonec ukázal jako docela arogantní a bezohledný tvor. Začínala jsem si už myslet, že na světě snad není jediný normální mužský. No a pak jsem potkala Petra, který se zdál být lepší. Ale nebyl.

Majetnický narcis

Brzy jsem pochopila, že ani tenhle mužský se nijak nevymyká. Byl hrubý, sobecký a do sebe zahleděný. Stále měl pocit, že mi musí poučovat, radit, co mám dělat. Nesnášel žádný odpor. Když bylo dceři deset let, podala jsem žádost o rozvod.

To jsem si ale strašně naběhla. Můj manžel se cítil ponížený, že od něj odcházím já a ne on ode mne. A začal se mstít.

Pětileté tahanice

Nastalo období, které by se dalo přirovnat k hotovému peklu. Rozvod se vlekl, protože manžel neustále sabotoval naše finanční vyrovnání. A nejen to. Začal se tahat o naši dceru, o kterou normálně nejevil velký zájem. Najednou ji chtěl do své péče.

Ze společného bytu se sice odstěhoval, ale odnesl si z něho vše, co se odnést dalo. Musela jsem vařit na půjčeném plynovém dvouvařiči. O televizi jsme například s dcerou také přišly. Bylo to nekonečné.

Můj velký závazek

Když tohle vše skončilo, řekla jsem si, že už jednou provždy s muži končím. Přinášeli mi vždy jen zklamání a bolest. Uzamkla jsem své srdce a rozhodla se žít sama. Už jsem mužům nevěřila. Trvalo to řadu let.

Dcera dospěla a já si sama se sebou žila docela v klidu. Nemusela jsem se s nikým dohadovat, kam pojedeme o víkendu, dělat večeři, na kterou jsem neměla vůbec chuť. A chodit jsem si mohla, kam jsem chtělaaa. Byla to svoboda a já si jí užívala.

Mám dost přátel, hodně zájmů a dobrou práci. Přesto do těch mých poklidných vod jednoho dne vtrhl Marek.

Nepoznávala jsem se

Byl to takový obyčejný den a já pospíchala domů z práce. Najednou mi pod nohy vběhl pes. Zakopla jsem a řítila se k zemi. Najednou mě zachytla čísi pevná ruka a zadržela můj pád.

Když jsem se narovnala, dívala jsem se do očí, ve kterým jsem se naprosto utopila. Stála jsem jak zkoprnělá v náručí docela pohledného chlapíka a byla jsem strašně zmatená. Zdálo se, že i on byl trochu rozpačitý.

Doprovodil mě ještě na stanici autobusu a rovnou si řekl o telefonní číslo. A já mu ho jen tak dala.

Byla jsem jak omámená

Marek zavolala hned druhý den a pak jsme se začali scházet pravidelně. Připadala jsem si, jako když žiju pod vlivem nějaké silné drog. Zahodila jsem všechna svá předsevzetí, zásady a principy. Bez příčiny jsem se smála, jednala zbrkle a zmateně.

Láska mi vlila do žil tolik energie, že jsem si připadala na dvacet a ne na šedesát, kolik mi ve skutečnosti je.

Důvěřovat je třeba

S Markem jsme doteď. Už dávno vím, že i mužský může být skvělý. Ale hlavně jsem pochopila, že je důležité lidem i sobě důvěřovat. Bez toho se člověk nehne z místa. Být zatrpklá a podezřívavá člověka zbytečně oslabuje.

Zášť mu ubírá energii a schopnost radovat se ze života. Tohle jsem pochopila díky Markovi a jsem mu za to vděčná.

Marie N.(62), Plzeň