Jako dvojčata jsme s Danou měly stejné nápady, stejné záliby i nápady. Také kluky jsme měly podobné, i když ne pokaždé. Měly jsme touhu mít děti, ale naše protějšky o ně nestály. Tak nás napadlo, že budeme svobodnými matkami.
Svého rozhodnutí jsme nikdy nelitovaly. Odjakživa jsme my dvě byly dokonalá dvojčata. Jedna jsme se bez druhé neobešly a nerozdělila nás ani vysoká škola, kterou jsme každá studovala v jiném městě. Já v Brně, Dana v Praze.
Byly jsme zkrátka jedna duše a jedno tělo, jak to většinou u dvojčat bývá. Když jsem začala chodit s Petrem, Dana se šikovně seznámila s jeho bratrancem Mildou, a tak jsme byly zase spolu.
Práce nás rozdělila
Dostudovaly jsme a stejně tak naši partneři. Petr a já jsme našli místa v okresním městě a kariéru tam mohla začít i Dana. Vystudovala psychologii a v pedagogicko-psychologické poradně měli volné místo a stáli o mladou kolegyni. Jenže horší to bylo s Mildou.
Už během studií makromolekulární chemie dostával pracovní nabídky ze zahraničí a na tu nejlepší z německého Frankfurtu odpověděl nakonec kladně. Jenže to znamenalo, že Marta se lán cesty od nás.
Ale už za dva měsíce po jejich odjezdu začaly od Dany chodit smutné dopisy. Stýskalo se jí, Milda na ni neměl čas a ona se nudila. Ani v mém vztahu s Petrem nebylo všechno ideální.
Neměla jsem mu za zlé, že se chtěl ženit, ale lezl mi na nervy tím, jak systematicky
plánoval nákup nového auta, stavbu domku a báječnou dovolenou u moře. Předtím jsem si v zamilovanosti nějak nestihla všimnout, že můj drahý je v podstatě pěkný snob.
Nezájem nás nezastavil
Jak jsme si tak s Martou psaly o našich trápeních, shodly jsme se, že bychom měly rády děti, ale naši chlapi je zrovna v plánu nemají. A tak se pomalu začal rodit projekt Matky na vlastní pěst. Vysadily jsme antikoncepci a čekaly.
Otěhotněla jsem první a tuto novinu jsem Petrovi s patřičnou hrdostí oznámila. Přišla ledová sprcha. Petr po mě chtěl potrat. Poprvé v životě jsem se s ním pohádala do krve.
Ještě než mi stačila Marta napsat, že je také těhotná, stěhovala jsem se zpátky k rodičům. Petr mi řekl, že se na otcovství necítí a že se mnou zůstane, jen když si nechám dítě vzít. Dana dopadla v podstatě stejně. Milda si plánoval kariéru v Německu, na dítě v jeho plánech nebylo místo.
Život podle našich představ
Po jejím návratu domů jsme seděly v naší oblíbené kavárničce a přemýšlely, co dál. Můj Petr se pokoušel o smír a i Milda si uvědomil, co v Daně má, a prosil ji, aby se vrátila za ním.
Jenže my se shodly na tom, že chlapů máme dost a že si uspořádáme život po svém. Ve nedaleké vesnici prodával spolužák ze základky chalupu po rodičích. Moc se nám líbila, a tak jsme ji s Danou koupily.
Rodiče nám rádi vypomohli, ale vrtalo jim hlavou, že do našich plánů nechceme zapojit Petra s Mildou. Těm jsme to nakonec řekly. Máma kroutila hlavou. “Mohli jste být všichni tak šťastní,” vdychla.
A myslím, že ti dva naši chlapi dodnes nepochopili, co tehdy udělali špatně. Po nastěhování jsme byly atrakcí pro sousedy, ale časem se z naší chaloupky stala taková oáza pro všechny maminky z okolí.
Moje dcera a Danina Anežka spolu vyrůstaly jako sestry a tatínkům jsme je pochopitelně „půjčovaly“. Na jejich obranu musím říci, že se snažili být vzornými otci. Byť i na dálku.
Milda se dokonce nikdy neoženil a Petr nikdy nedělal rozdíl mezi naší Maruškou a svými mladšími dětmi.
Hana S. (52), Rokycany
