Práce ve světě módy mě už pomalu přestávala bavit. Kromě toho jsem se rozešla s partnerem, kterého zase přestaly bavit ženy.
Kdekdo jezdí na Vánoce domů, a tak mi nic jiného nezbylo. Naši nejsou tak špatní, ale vydržet v jejich společnosti delší dobu vyžaduje sebeovládání. Měli o mé budoucnosti odedávna úplně jiné představy než já.
Tři dny to musím vydržet, umiňovala jsem si, když jsem vystupovala z vlaku, který měl kvůli stromům spadlým na koleje dvě hodiny zpoždění. To to pěkně začíná, povzdechla jsem si v duchu.
Byla jsem zmrzlá jako preclík, čepice ani rukavice nepomáhaly, sněžilo jak na obrázcích Josefa Lady.
Pod nohama křupal sníh, měděná věž kostela si nasadila bílého kulicha, obecní rozhlas chraptěl a chrchlal – asi hrál koledy, ale vzhledem k jeho technickému stavu to nebylo příliš poznat. Slova a hudbu jste si museli domyslet.
Hned jsem potkala spolužačku Magdu, brodila se závějemi s kočárkem, a v duchu jsem zaúpěla. Tak už má mimino i Magda. To budu mít na talíři celé Vánoce.
Máma mi pravidelně vyjmenovávala, kdo všechno z mých spolužaček už chová, a Magda na seznamu donedávna ještě nebyla.
Chudinka statečně bojovala s čerstvým prašanem, s kočárkem se vichřicí jen těžko probojovávala, v jedné ruce táhla tašku s nákupem, cinkalo tam pivo. Měla o dvacet kilo víc než v deváté třídě základní školy, zato jiskřiček v očích ubylo. Tak takhle dopadnout nechci.
Kolik je ti let?
“Á, návrat ztracené dcery,” vítal mě tatínek. “Vidělas Magdu?” neodpustila si maminka.
“I Magda už vozí kočárek.” Kuchyň byla vánočně nazdobená, záclonky bílé jako sníh, ve váze zlatě kvetly větvičky zlatého deště, podlaha se leskla čistotou, cukroví na stole lákalo k ochutnání. “Dělala jsem pětadvacet druhů,” pyšně pronesla maminka.
Místo abych ji pochválila, pronesla jsem: “Ze mě hospodyňku neuděláš.”
To byl startovní výstřel – všichni tři jsme se začali hádat. “Kolik ti je let, Ivano?” štěkla maminka. “Tak ji nech, Hanko, vždyť jsou svátky,” nesměle ji napomenul tatínek, aby vzápětí vyslechl: “Ty mlč, Karle!
Všechno je to tvoje vina!” Divila jsem, proč táta může za to, že jsem mizerná hospodyně. “Příšerně tě rozmazlil,” oznámila máma. “A takhle to dopadlo. Zůstala jsi na ocet. Nikdo tě nechce.” Sevřela jsem ruce v pěst a odpověděla:
“Veselé Vánoce!” Pak jsem popadla batoh a vláčela ho nahoru do dětského pokojíčku, odkud jsem před nevím už kolika lety utekla do Prahy, protože jsem si myslela, že tam na mě čeká bůhvíco.
Svalila jsem se na gauč a očima bloudila po stěnách, po starých zarámovaných fotografiích, po tapetách plných modrých chrp a růžových tulipánů. Dole se otevřely dveře a vysoký ženský hlas zavřeštěl: “Našla sis už konečně v té Praze někoho?”
Model Martin
Koukala jsem ven z okna pokojíčku, jak se stmívá a jak padají veliké těžké sněhové vločky, sedají na římsu a na borovici a na smrky, vítr se ztišil, vypadalo to, že bude klidná noc.
Bylo mi třicet devět let, pracovala jsem v Praze jako děvče pro všechno v módním salonu, byla jsem sekretářka, asistentka, hromosvod majitelky a vrba pro modelky, zákazníky, milence modelek a milence zákaznic.
Nejdřív se mi moje práce jevila jako zábavná, později jako docela zábavná a s léty už to byla jenom rutina, občas snesitelná, jindy nepříjemná. Toho času se se mnou rozešel model Martin, neboť zjistil, že ho daleko více než ženy zajímají muži.
To by byla pěkná historka pro uši mých konzervativních rodičů, mohla bych ji vyprávět, až se rozbalí dárky, maminka nám rozdá červené víno svařené s hřebíčkem a skořicí a v krbu bude přátelsky praskat oheň.
To je atmosféra jako stvořená k vyprávění příběhů, a ten o Martinovi, který mi utekl s Igorem, by maminka a tatínek obzvlášť ocenili.
Lachtan u stolu
Bílé Vánoce, to není samozřejmost. Tentokrát nám je obloha seslala. Okouzleně jsem oknem pozorovala zasněženou krajinu a pomáhala mamince prostírat k slavnostní večeři. “Budeme tři, to je liché číslo,” varovala jsem z legrace.
“Jestlipak víte, že smrtka o Štědrý den nakukuje do domácností, aby zjistila, kde je u stolu lichý počet strávníků? A do roka si pak pro jednoho přijde.”
Máma se oproti očekávání zasmála a spokojeně mi sdělila: “Ale my nebudeme tři.” Vidlička mi vypadla z ruky. Jestli pozvala strýce Josefa a tetu Boženu, strávím večer v lese, v krmítku pro zvěř. Svatosvatě mi slíbila, že je pozve až na Boží hod.
“Neboj,” smál se táta. “Pepa s Božkou přijdou až na Boží hod. Máma pozvala Tomáše.”
Teď mi vypadl z ruky i nůž. “Děláte si legraci, že jo? Přece s námi nebude u stolu sedět cizí…” Máma mě přerušila: “Tomáš není cizí. Bydlí o dva baráky dál a letos mu umřel táta. Nikoho nemá. Byl rád, když jsem ho pozvala.” Nevěřila jsem svým uším.
U štědrovečerního stolu s námi bude sedět můj spolužák ze základní školy, který měl přezdívku Lachtan. “Nemohli by přijít radši Božka s Pepou?” zaprosila jsem.
Šikovný kluk
Když jsem se v pokoji oblékala do svátečních šatů, táta zaklepal, pootevřel dveře a zašeptal do ticha: “Radši ti to řeknu. Máma Tomášovi namluvila, že byl tvoje tajná láska, že jsi ho na základce potají milovala.” Málem jsem se skácela. Ten trapas nepřežiju.
Chystala jsem se seběhnout prastaré schody a ječet jako siréna, ale zvonek vše změnil. Když vešel Lachtan v tmavém obleku a se dvěma kyticemi, byl můj obličej zkřivený vzteky, což se ke slavnostnímu večeru nehodilo.
Trošku mi spravilo náladu, že se podobal lachtanovi o něco méně než ve školních lavicích. Ovládla jsem svou nezměrnou zuřivost a poděkovala za květiny. “Ivanka pracuje v Praze v módním salonu,” hrdě prohlásila máma, aniž vnímala mé vzteklé obličeje.
Lachtan odpověděl, že to ví, a zasedli jsme ke stolu. Bylo mi tak trapně, že se mi chtělo vlézt pod stůl anebo se schovat za příborník, který ostatně zhotovil šikovný Lachtan, truhlář, o kterého se v kraji zákazníci prali. Hodně vydělával, i proto z něj byla maminka celá pryč.
Přišel už Ježíšek?
Při kávě a cukroví jsem se rozhodla stát se královnou trapasů. “Proč ty ses, Tome, vlastně neoženil?” vypálila jsem. Máma se rozkašlala a Lachtan odpověděl: “Protože mě nikdo nechce.” Táta rozlil kafe a já pokračovala v konverzaci: “Mě taky ne.
Akorát teď jsem s jedním chodila, jeomže víš co? Utekl mi s chlapem.” Zazvonilo to, jak mámě upadla lžička, a táta zachraptěl: “Tak jestlipak už nepřišel ten Ježíšek?”
Kupodivu přišel. Když jsme vybalili pletené čepice, teplé svetry, ponožky, vázy, ba i smysluplné dárky, tedy lahve, vytratila jsem se na zahradu se svou věrnou družkou cigaretou. Blížila se půlnoc, byl slyšet kostelní zvon.
Sněžilo, hvězdy se schovaly, svítila jen moje cigareta a najednou se k ní přidala druhá. I Lachtan si přišel zapálit. “Hele, to že jsem tě v devátý třídě tajně milovala, to si máma vymyslela,” řekla jsem zajíkavě do svaté noci.
“To mi bylo jasný,” zasmál se Lachtan. “Byl jsem nejtlustší ze třídy.” Teď se k nám nesl tklivý zvuk varhan. “Mrzí mě, že ti ten tvůj prásknul do bot s chlapem,” řekl zdvořile Lachtan.
Dívala jsem se, jak padá sníh, a něco mi šeptalo, že je ten Lachtan vlastně docela prima. Za nějaký čas hrály zdejší varhany jenom pro nás.
Ivana (53), okolí Prahy
