Ne každému se v životě poštěstí potkat velkou lásku. Mně se o povedlo, i když to vůbec nebylo jednoduché. Co ale v životě snadné je.
Karel mi pevně stiskl ruku a usmál se, až se mu ve tvářích udělaly ty jeho roztomilé dolíčky. Říkat nic nemusel, hned jsem věděla, o co jde. Šli jsme totiž právě kolem našeho stromu, kde jsme se prvně políbili. Bylo to ještě dávno v minulém století.
Mě bylo jednadvacet a Karlovi sedmnáct. Zamilovali jsme se a prožili spolu krásného půl roku. Tehdy jsme si slibovali, že spolu zůstaneme na celý život, že nás nic nerozdělí.
Už se zpátky nevrátil
Ze zájezdu s rodiči do Jugoslávie se ale Karel ke mně nevrátil. S rodiči emigroval. Byla jsem zoufalá. Napřed mi chodily krásné zamilované dopisy. Jejich počet však postupně řídl. A život šel dál, jakoby se nic nestalo. Jako bych nepotkala svoji životní lásku.
Byla jsem nešťastná. Věděla jsem, že udržovat lásku na dálku je velmi obtížné. A pravděpodobnost, že vydrží, je také minimální.
Chtěla jsem dítě
Čas nemilosrdně běžel a já jsem začínala panikařit. Nápadníků jsem měla dost, ale žádná jiskra z mé strany nikdy nepřišla. Pořád jsem musela myslet na svého Káju. Nemohla jsem ho dostat z hlavy. Byl ale moc daleko, až na druhém konci světa.
Nakonec jsem si zcela z praktických důvodů vyhlídla vhodného tatínka a „pořídila si“ dítě. A zůstala s ním sama. Neuměla jsem si totiž pořád představit, že budu žít s někým jiným, než s Karlem, se kterým jsme si slíbili, že se nikdy neopustíme
Stál u mých dveří
Jednoho dne zazvonil u dveří zvonek. Když jsem otevřela, stál tam Karel. Pořád stejně usměvavý. Myslela jsem, že omdlím. Od prvního momentu, co jsme se znovu spatřili po několika letech, mezi námi znovu vzplála láska, kterou vlastně nikdy uvnitř nás neuhasla.
Oba jsme ale měli své zívazky. Já svoji pubertální dceru a on manželku z Austrálie, kde dosud žil. Přesto jsme hned ten první den věděli, že chceme už žít jen spolu.
Láska jako ve dvaceti
Karel i já jsme cítili, že jsme si souzeni. Že jsme se znovu nepotkali jen tak náhodou, že to tak prostě muselo být. Rozvod byl ale pro Karla dost složitý a finančně náročný.
Přestože svou manželku měl jistým způsobem rád, když jsme opět potkali, pochopil, že se v tomto svazku nikdy o opravdovou lásku nejednalo. Nechtěl ale své bývalé ženě nijak ublížit. Moc jsem ho za to obdivovala.
Dcera se vzbouřila
Další nečekaná překážka našeho vztahu, byla nečekaně moje dcera. Karel se sice vrátil do Čech, ale nic tu neměl. Bylo tedy logické, že půjde bydlet ke mně. Dcera si ale postavila hlavu, že ho u nás doma nechce. Chovala se k němu zpočátku velice nepřátelsky.
Karel si našel tedy podnájem a scházet jsme se museli někdy venku v parku, jindy v restauraci nebo na chatě. Ale problémy nás nemohly v žádném případě zastavit. Ani to, když se proti nám postavily naše rodiny, které z našeho setkání nebyly vůbec nadšené.
Zejména Karlova matka, která žije v Rakousku, se do všeho snažila zasahovat. Nakonec se ukázalo, že kdysi, před lety, když emigrovali, synovi nepředávala dopisy, které jsem mu psala.
A on tak dospěl k závěru, Nikdy jsem se jí jako potencionální snacha zřejmě nelíbila.
A byla svatba
Každá bouře ale jednou nakonec skončí a nám se podařilo vše vyřešit. Vleklý rozvod skončil, moje dcera pochopila, že proti naší lásce nic nezmůže, stejně jako naše rodiny. Všichni se nakonec sešli na naší svatbě. Na mojí první svatbě v čtyřiapadesáti.
Bylo to krásné a já byla tak šťastná. A jsem dodnes. Karel je totiž úžasný člověk. Jsem šťastná, že jsem si na něj počkala. Sice jsme pár let v životě promarnili. Ale ještě mnoho jich máme před sebou.
Oba tomu věříme a naše láska je pořád stejně silná jako na začátku, možná ještě silnější.
Jen ať to nikdy neskončí
Moje dcera založila vlastní rodinu a už mám i malou vnučku. Vlastně máme. Vztahy mezi mou dcerou a Karlem se urovnaly a on malou vnučku bere za svou. Prožíváme dny plné lásky a radosti ze společného života plná hlubokého porozumění. Přála bych to všem. Velká láska je vážně to nejcennější v životě.
Marcela Z. (68), Plzeň
