V nadpřirozené jevy jsem dlouho nevěřila, ale nakonec jsem podlehla. Když má kolegyně zemřela, začala se mi zjevovat ve snech a o něco mě žádala.

S Radkou, mojí starší kolegyní z práce, jsem měla od počátku dobré vztahy. Byla to právě ona, kdo mě zaučoval na mojí pozici, když jsem do firmy před lety nastoupila. Vždy mi pomáhala a dalo se s ní otevřeně povídat téměř o čemkoli.

Čas od času jsme spolu zašly někam posedět i po práci, kde jsme nad skleničkou vína nebo šálkem kávy klábosily i o našem soukromí.

Víra byla předmětem našich sporů

Jediná věc, ve které jsme se s Radkou neshodly, byla víra a náboženství. Radka, která byla o dvanáct let starší než já, byla silně věřící, zatímco já jsem měla k náboženství vysloveně záporný vztah. Nikdy se neprovdala a žila opravdu tak trochu jako jeptiška.

To bylo často i předmětem našich sporů. Já jsem obhajovala názor, že život se má užít, kolegyně kladla důraz na to, že člověk by měl žít v souladu s Biblí. Dokázaly jsme se kvůli tomu pohádat i docela ostře, ale nikdy to nepřekročilo hranice slušnosti.

Smutné oznámení

Jednoho dne mě v práci čekal šok. Nejprve mě překvapilo, že Radka není přítomná, protože jakoukoliv absenci vždy poctivě hlásila předem. Pak vstoupil do kanceláře ředitel a už z výrazu jeho tváře jsem poznala, že se stalo něco špatného.

Pak jsem se dozvěděla zdrcující zprávu, že Radka už nikdy nepřijde. Předešlou noc zemřela na následky silného infarktu.

Zaplavily mě vzpomínky

Toho dne už jsem nebyla schopná jakékoliv práce, jen jsem si utírala uslzené oči. V duchu jsem se vracela ke všem těm rokům, které jsme spolu s Radkou v práci i mimo ni prožily.

Trochu mi bylo líto těch našich ostřejších sporů, ale na druhou stranu jsme prožily i mnoho humorných okamžiků, a právě na ty jsem se upínala.

Opakující se sen

Týden po Radčině pohřbu se mi o mojí bývalé a obětavé kolegyni zdálo. Přicházela pak ke mně do snů každou noc. Mlčela, tvářila se smutně a v očích měla nevyslovenou prosbu. Ve chvíli, kdy se chystala něco říct, jsem se většinou probudila.

Byla jsem z toho snu hodně rozhozená a musela jsem nad ním nestále přemýšlet. Co mi chce Radka říci, mi došlo až po několika dnech.

Svíčka za její duši

Měla jsem jít do kostela a zapálit za ni svíčku. S těžkým srdcem a proti svému přesvědčení jsem to kvůli zesnulé kamarádce následující den udělala. Pak už se mi ve snech nezjevovala.

Od té doby však už nejsem tak skálopevně přesvědčená, že na věcech mezi nebem a zemí nic není. A dodnes, rok co rok, v den, kdy Radka zemřela, chodím na její hrob, kde za ni vždy zapálím svíčku a zavzpomínám na společné chvíle.

Markéta V. (54), Olomoucko