Dušičky pro mě byly vždy svátky určené k tiché vzpomínce na všechny blízké, co už nejsou mezi námi. Halloween byl pravý opak, bujará zábava pro děti! Vnoučata si nedala říct. Musela jsem slavit s nimi!

K čemu by mi byly nějaké masky, dýně, pavučiny a kila sladkostí? Nesnášela jsem, když u dveří zvonily partičky dětí a požadovaly čokolády a bonbóny. Jenže, nechtěla jsem, aby mě sousedi považovali za nějakou skrblilku, co nechce jejich potomkům nic nadělit.

Musela jsem se přizpůsobit době a doufat, že tak, jak se tenhle podivný svátek u nás rychle ujal, tak rychle zase zmizí.

Nechala jsem se přemluvit

Nepočítala jsem ovšem s vlastními vnoučaty! Haloween zbožňovaly a už dlouho předem se chystaly. „Babi, babi, já půjdu za Šreka!“ oznamoval mi radostně vnouček Matyáš a Sofinka, jeho sestra se nenechala zahanbit:

„Já jsem jedna královna z Pána prstenů, ale tu ty neznáš…“ Měla pravdu, sledovala jsem sice celkem všechno, co v televizi běželo, ale občas jsem tu zázračnou bedýnku vypnula a poslouchala staré desky. To mi bylo nejlépe!

Pěkně ve starém kostkovaném křesle s malou bonboniérkou na klíně. To pro mě byl ten nejlepší odpočinek! Měla jsem do něho rovnou schovat, když mě děti prosily, abych s nimi šla na pochod městem, který se na Halloween každoročně konal.

Slibovaly si od toho větší volnost, než by měly s rodiči. „Táta by nás pořád kvůli něčemu napomínal a maminka by nám dala o svetr navíc! Je nám vždycky hrozně vedro!“ přemlouvaly mě.

Vnuka jsem nemohla najít

Nechtělo se mi, ale nakonec jsem pod nátlakem pusinek a lichotek s povzdechem kývla. Nakoupila jsem pytel všelijakých sladkostí a připravila zdravou svačinku. To kdyby ty malé přepadl nečekaně hlad. A také nezbytný lampion.

Měl na sobě samozřejmě obrázek velkého pavouka! Ještě se ani nesetmělo a vyrazili jsme do ulic. Sraz všech masek a jejich doprovodu byl na náměstí, pod kostelní věží. Čarodějnicemi, vílami a mně neznámými figurami se tu jen hemžilo.

Některé byly opravdu strašidelné! „Babi, babi, Matyáš se ztratil!“ zatahala mě za rukáv Sofinka. Měla pravdu, Po vnukovi jako by se zem slehla! Rozbušilo se mi srdce úzkostí. Co když si ho vyhlédnul nějaký pedofil?

V novinách o takových případech píšou snad denně. Několikrát jsem proběhla náměstí a nakonec poprosila, aby vnuka vyhlásili místním rozhlasem.

Všude hluk a chaos

Už jsem chtěla volat dceři, když jsem ho zahlédla. Byl zabraný do hovoru s nějakým upírem a nevnímal, co se kolem děje. Klečel na kolenou zády k náměstí a nechal si tím Drákulou „jako“ odebírat krev. I tu ten upír měl v jakémsi sáčku připravenou.

Kdybych neměla takovou radost, že se vnuk našel, pořádně bych mu ten jeho odběr vytmavila! Konečně jsme se s průvodem vydali na pochod městem. Bolela mě z toho rozčílení hlava a po chvíli i nohy. Přes dětský křik a hlučnou muziku nebylo slyšet vlastního slova.

Pořádné utrpení ale mělo teprve začít! „Prásk! Bum!“ začalo se ozývat všude kolem. Na obloze se objevovala světla doprovázená hromobitím. Ohňostroj byl velkolepý. Nikoho nezajímalo, kolik zvířat vyplaší! Připadala jsme si jako v nějakém válečném filmu. Jako bych se ocitla na bojišti!

Přejedli se sladkostmi

„Babi, babi, já asi hořím!“ volal vyděšeně Matyáš a točil se jako na obrtlíku. V první chvíli jsem si myslela, že je to legrace, ale nebyla. Matyášovi chytila od zapáleného lampiónu kapuce od mikiny! Rychle jsem vtáhla lahvičku s vodou a vnuka polila.

Byl celý mokrý, ale jinak v pořádku. „Příště půjdu za hasiče,“ snažila jsem se odlehčit situaci, ale v tom se, pokolikáté už, ozvalo: „Babi, babi, mně je špatně!“

Moje vnučka Sofinka se držela za bříško a potom, zcela nečekaně, vyprázdnila obsah svého žaludku na moji sukni. Snědla asi kilo gumových medvídků, bez mého vědomí, samozřejmě. Ta malá sotva stála na nohou. „Jdeme domů!“ Zavelela jsem.

Děti se nadechovaly k odporu, ale dle přísného výrazu mojí tváře zjistily, že tentokrát nežertuji.

Příště bude po mém

Zkroušeně jsme se vydali na zpáteční cestu. Měla jsem toho právě dost! Přivítal nás můj tichý a útulný byt. Po koupeli jsem dětem uvařila voňavý bylinkový čaj a k němu jim nabídla obyčejný chleba s máslem. To aby jim po všech těch sladkostech nebylo špatně!

Zapálila jsem voňavou svíčku a v přítmí vnoučatům vyprávěla o časech svého dětství. Moc se ti dva mudrlanti divili, že tehdy neexistovaly ani mobily, ani internet! Nastal čas vytáhnout krabici se starými fotografiemi. „To je váš pradědeček, můj tatínek.

A to je moje maminka a její maminka. Když budete chtít, můžeme jim společně přinést na hřbitov hezkou kytičku. „Nebo svíčku, viď babi?“ zeptala se Sofinka a dostala za to ode mě pusu. Matýsek už spal.

Doufala jsem, že se mu zdá něco hezkého, bez strašidel a dalších potvůrek! Příští Halloween oslavíme po mém! Pěkně v klidu a v bezpečí domova.

Sylva K. (57), Havlíčkův Brod