Za své manželství jsem velice vděčná. Bohužel to samé nemohu říct o vztahu mé jediné dcery. Toho chlapa nám byl čert dlužen.

Bára už má zase oči rudé od pláče. A přestože, mi tvrdí, že se nic neděje. Mně ani manželovi nemusí nic vykládat. Moc dobře víme, jak se trápí. Nechce nás tím zatěžovat, ale nemůžeme přece zůstat lhostejní k jejímu neštěstí.

Někdy si dokonce cítím trochu provinile, že u nás doma je pohoda, zatímco dcera se trápí.

Nebylo to na první pohled

Svého milovaného muže jsem potkala naprosto náhodou. Jela jsem k rodičům. Bydlela jsem tehdy nakoleji ve městě. Ujel mi ale autobus. A já zůstala bezradně stát na zastávce. Tak, co teď? Najednou u zastávky přibrzdilo auto. „Slečno, čekáte na autobus?

Ten ale už odjel. Nepotřebujete někam zavést?“ Trochu mě to vyděsilo. Nejezdila jsem nikdy stopem, ale neměla jsem vlastně na vybranou. Řekla jsem tedy, kam jedu, a nasedla na sedadlo vedle řidiče.

Přiznám se, měla jsem takový strach, že jsem se na řidiče ani nepodívala. Jen jsem věděla, že je to mladý muž. Do řeči mi ale také nebylo, a tak jsme oba jsme mlčeli jako zařezaní. Po dvaceti minutách jsme byli na místě. Poděkovala jsem a rozloučila se.

Nevzdal to

Jak se mi později manžel přiznal, když jsem tehdy vystoupila z vozu a zmizela mezi domky, začal si hrozně nadávat. Přišla jsem mu prý sympatická a on se mě ani nezeptal na jméno, ani si nedomluvil nějaké další setkání.

Od té doby prý projížděl kolem té autobusové zastávky denně. A nepřestal, dokud nebyl úspěšný.

Už jsem se nebála

Čekala jsem opět na autobus, když mě náhle oslovil pohledný mladík. Byl celý nervózní, ale jeho pohled byl upřimný. Hned mi nedošlo, že jde o toho řidiče, co mě před časem svezl k rodičům. Tehdy jsem se na něj přece vůbec nepodívala. Ale byl to on.

Příjemný, sympatický a dokonce docela vtipný. Nechala jsem tehdy ujet autobus a k rodičům jsem cestovala s Tondou. Tak se ten pan řidič jmenoval.

Láska na celý život

Začali jsme spolu chodit. Náš vztah nebyl sice takový, jak se ukazuje v romantických filmech, a jak jsem si kdysi vysnila já, ale i tak byl krásný. Poznávali jsme sami sebe jeden druhého a bylo ty dny plné objevování.

Zjistili jsme nakonec, že už jeden bez druhého nechceme žít a slíbili si lásku až do smrti, před oltářem. Když se nám narodila krásná dcera, byli jsme skutečně šťastní. Baruška byla naše sluníčko, které nám dělalo radost až do dospělosti.

Každý byl pro ni nudný

Bára je opravdu dost atraktivní žena. Nebylo proto divu, že se kolem ní, od určitého věku, neustále točilo mnoho nápadníků. Postupem času jsme si s manželem všimli, že ti, seriozní, slušní chlapci, nemají u naší dcery šanci.

Měla raději rebely, tak trochu darebáky. Protože u nás doma vždy panovala otevřená atmosféra, kdy jsme si říkali věci na rovinu, snažili jsme se také Báře vysvětlit, že její výběr není pro dlouhodobý vztah, vhodný. Jen se usmála, prý zatím nehledá ženicha.

A s těmi kluky, které si ona vybírá, je větší zábava. Trochu nás to uklidnilo. Přece léta vyrůstala v prostředí plném štěstí a láskyplných vztahů, má tedy dobrý vzor pro život.

Zaskočilo nás to

Když nám Bára představila Kamila, jako svou vážnou známost, dost nás to zaskočilo. Od prvního okamžiku se nám nelíbil. Ani jednou se nedokázal nikomu z nás podívat zpříma do očí.

Snažil se působit velice sebevědomě, ale , jak se i později ukázalo, jeho sebevědomí bylo naopak velmi malé. Proto si musel neustále něco dokazovat. Těžko jsme s mužem chápali, jak si tyto dvě zcela odlišné osoby dokážou rozumět, co společného mají. Nezbývalo nám ale nic jiného, než dceřinu volbu tolerovat.

Jako táta mile překvapil

Baruška se vdávala v pátém měsíci těhotenství. Nejsem žádný puritán, ale přišlo mi to jako špatné znamení. Kubík byl náš první vnouček a my s Tondou si to pořádně užívali.

Musím říct, že v té době jsem Kamilovi odpustila mnohé a v duchu se mu za své negativní hodnocení omluvila. Jako táta byl totiž naprosto skvělý. A když pak přišla na svět Eliška, staral se o obě děti s láskou. Bohužel toto krásné rodinné štěstí nevydrželo dceři příliš dlouho.

Začal se zřejmě nudit

Bylo to na čtvrté výročí svatby, kdy k nám domu na slavnostní oběd přišla Baruška sama s dětmi. Omluvila Kamila, že je mu prý velice špatně, moc ho to mrzí. Jenže mě ani manžela neobalamutila. Vždy jsme na své dceři poznali, když lže.

Ona totiž ani lhát moc neumí. Oslavu jsme nechtěli zkazit, ale později jsem se snažila z dcery dozvědět, co se děje. Marně. Narazila jsem na velkou zeď mlčení. Situace se ale stále častěji opakovala.

Konečně nám řekla pravdu

Nakonec jsme se dozvěděli od dcery, jak se věci mají. Z Kamila se vyklubal neuvěřitelný záletník. Když mu na to přišla dcera poprvé, slíbil, že už se to nebude opakovat a ona mu uvěřila a odpustila. Jenže notorický nevěrník prostě svůj slib nikdy nedrží.

Děti ale tatínka moc milují a dcera nechce jejich tátu vyhodit z domu. I když by na to měla plné právo. Jsem z toho už opravdu zoufalá. Chápu dceřiny obavy. Ale nejde tu přece jen o děti, ale také o Báru. O její další život.

Je přece mladá a má právo žít šťastně a spokojeně s hodným mužem. Tak jako já a Tonda.

Zdena D. (58), Opava