Po celý život jsem byla zvyklá žít aktivně. Když přišlo vážné onemocnění, zaskočilo mě a náš život se rázem obrátil vzhůru nohama.
Když jsme se s manželem brali, byli jsme mladí, zamilovaní a těšili jsme se na společný život. Jenže ne všechno v životě probíhá tak, jak by si člověk přál. O tom jsem se přesvědčila hned několikrát.
Po revoluci přišel manžel o práci a několik měsíců nemohl najít jinou. Naštěstí jsem vydělávala celkem slušně, takže se stačilo na čas trochu uskromnit a horší následky jsme nepocítili. Manžel nakonec práci sehnal a náš život se vrátil do stejných kolejí.
Naše jediná dcera začala studovat v zahraničí, a tak jsem si nabrala ještě práci navíc, abychom jí mohli studia zaplatit. Dcera vystudovala a získala práci, o které snila. Později se vdala a narodila se jí moje jediná vnučka Anetka.
O své zdraví jsem pečovala
My jsme s Markem začali více cestovat, protože to nás vždycky lákalo. Také jsem i docela dost sportovala, chodila jsem cvičit a nejraději jsem jezdila na kole. Kromě toho jsme se také stravovali docela zdravě, zkrátka nežila jsme nijak škodlivým stylem života.
A asi i díky tomu jsem byla většinou zdravá, občas nějaká ta rýma nebo nachlazení. Myslela jsem si, že tak to bude pořád. Ale to jsem se tedy hodně zmýlila. Stalo se to v době, kdy jsem odešla do důchodu.
Byla jsem hodně unavená
Těšila jsem se, že se budu moct více věnovat zahrádce, pojedeme zase na nějaké hezké zájezdy, budu chodit s kamarádkami na kafíčko, a tak dále. Ale zasáhla mě nemoc. Nejdřív jsem byla jen unavená a bolela mě záda, to jsem ale přičítala svému věku.
Snažila jsem se tedy trochu víc odpočívat, ale moc mi to nešlo. Když jsme pak šla na pravidelnou preventivní prohlídku k paní doktorce, trochu jsem si jí postěžovala. Důkladně mě prohlédla a nechala mi udělat podrobnější krevní testy.
Šokující zpráva
Když jsem paní doktorce za pár dní volala kvůli výsledkům, zarazilo mě trochu, že mě rovnou pozvala do ordinace. A tam jsem se dozvěděla nepříjemnou zprávu – mám prý leukémii.
Byla jsem úplně v šoku – já, která celý život sportuje, jí zdravě, nekouří… Jak je to možné? Na to mi ale lékařka nedokázala dát uspokojivou odpověď, jen mě poslala do nemocnice. Co následovalo, nebylo moc veselé.
Cítila jsem se jako v pasti
Absolvovala jsem několik chemoterapií a dlouho jsem na tom nebyla dobře. Ale nemoc se podařilo zachytit včas a nakonec se zdálo, že léčba zabrala, a já se mohla vrátit domů. Manžel mě s radostí přivítal a řekl mi, že se od teď o mě bude starat.
Zpočátku to sice bylo hezké a i potřebné, ale postupně, jak jsem nabírala síly, mi to nějak začalo vadit. Chodila jsme pravidelně na kontroly, ty naštěstí dopadaly dobře, a já se cítila zase zdravá.
Jenže manžel si vzal do halvy, že mě musí opečovávat snad do smrti a nechtěl mi dopřát žádnou radost. Marně jsem mu říkala, že už se cítím dobře a že potřebuji taky trochu pohybu, ovšem on byl jako tvrdohlavý mezek. Začala jsem se doma pomalu dusit.
Nesměla jsem sama skoro nic. Naštěstí jsem nebyla pod „dohledem“ čtyřiadvacet hodin denně, Marek občas chodil nakupovat, za kamarády na pivko a podobně. V těch chvílích jsem cítila svobodu.
Potají jsem chodila ven
Začala jsem přemýšlet, jak z toho ven a vymyslela jsem plán. Zavolala jsem kamarádce Evě a vysvětlila jí vše potřebné. Eva dorazila na kole během pár minut, já sedla na to svoje a vyrazily jsme. Cítila jsem se báječně – konečně!
Nejely jsme moc daleko, protože po takové době jsem se na delší trasu ještě necítila a taky jsem to chtěla stihnout domů dřív, než se manžel vrátí. Povedlo se a od té doby jsme to s Evou dělaly pravidelně.
Postupně jsem zvládala delší a těžší trasy, až jsem se zase dostala do své bývalé formy. Manžel stále nic netušil, ale to se mělo brzy změnit. Blížily se totiž jeho narozeniny.
Překvapení k narozeninám
Když jsem se ho ptala, co si přeje, řekl, že nic, kromě toho, abych byla zdravá. Pousmála jsem se a dál to nerozváděla. V den manželových narozenin jsem ráno dělala jakoby nic, jen jsem ho poprosila, aby nakoupil nějaké chlebíčky a pití, že přijde pár známých.
Když odešel, vyskočila jsem z gauče a začala s přípravami. Za chvíli přijela Eva i s dalšími kamarádkami – všechny na kole. Já si vzala to svoje a hned jsme vyrazily. Daly jsme si příjemnou projížďku a nijak jsme nespěchaly.
Marek už musel být dávno doma a zřejmě se dost vyděsil, když zjistil, že tam nejsem. Když jsme se vracely k našemu domu, zrovna stál venku se sousedem a vykřikoval, že musí na policii. Pak spatřil náš konvoj se mnou v čele a úplně vytřeštil oči.
Užívám si každý den
Dojela jsem až k němu, dala mu pusu a řekla jsem: „Přál sis, abych byla zdravá. To se ti splnilo. Cítím se skvěle a právě jsem ujela deset kilometrů!“ Manžel nebyl schopen slova. Nechal se odvést do domu, kam za chvíli dorazili i další známí.
Oslava se povedla. Všichni si připíjeli nejen na jeho, ale i na mé zdraví a Marek pomalu začínal chápat, jak se věci mají. Večer se pak ke mně přitulil a řekl mi, že už mě nebude nijak omezovat, jen se o mě prý strašně bál. Byla jsem šťastná, jako už dlouho ne.
Vím, že se moje nemoc může přes všechnu snahu znovu vrátit, ale nehodlám žít tak, abych jí to usnadnila. Musím si přece užít každou vteřinu a konečně to pochopil i můj muž.
A když mi po týdnu přinesl poukaz na společný zájezd do Řecka, samou radostí jsem se rozplakala.
Marcela J. (68), Praha
