Když můj manžel Hubert po pětatřiceti letech odešel, hodně mi pomáhaly kolegyně v práci. Dávaly mi rady, jak to zvládnout.

V práci byla dobrá parta. Samé ženské, jedna lepší než druhá. Nedokázala jsem před nimi hrát divadýlko. Namlouvat jim, že mi nic není, že jsem smutná jen kvůli tomu, že je podzim, všude mlha, brzy se stmívá, ubývá denního světla.

Beztak by na mně poznaly, že to není zdaleka jen podzimem. Když jsme se sešly na svačinu, řekla jsem jim všechno, ač to ze mě lezlo jak z chlupaté deky. Přiznala jsem, že mě Hubert po třiceti pěti letech opustil a že nevím, co si počnu.

Bez Huberta budu úplně v troubě. Neumím ani vyměnit žárovku, nemám řidičák a finančně na tom budu nejhůř na světě. Rozbrečela jsem se. Možná co nevidět přijdu i o práci. Malým sídlištním samoobsluhám zvoní umíráček. Kolegyně mě nezklamaly, zachovaly se báječně.

Přinesly víno a spoustu čokoládových bonbonů, samozřejmě papírové kapesníky a uklidňující léky. Utěšovaly mě, vyprávěly mi tak strašné přiběhy ze života, že rozvod byl proti nim výhrou v loterii, a Hubertovi velmi vulgárně nadávaly.

Někdo zvoní

Dostala jsem od nich mimo jiné také velké množství dobře míněných rad, jak se s manželovým odchodem co nejdůstojněji vypořádat. Některé se mi líbily, i když byly praštěné.

Věděla jsem, že psycholog by nad nimi jen povytáhl obočí a rozpačitě se usmál, ale řekla jsem si, že by mi to mohlo přinést úlevu. Sestrojila jsem cosi, co jsem nazvala: Nástěnka proti Hubertovi.

Pověsila jsem ji na stěnu do obývacího pokoje, popsala nadávkami a pokreslila neslušnými obrázky. Kromě toho jsem rozbila zrcadlo v chodbě, holky v práci říkaly, že se tak člověk spolehlivě zbaví vzteku.

Na ledničku jsem umístila Hubertovu fotografii v téměř životní velikosti a vylepšila ji černou fixou. Pak jsem si lehla a přemýšlela, zda je mi líp. Nebylo. Někdo zazvonil.

Bylo mi líp

Ukázalo se, že mám návštěvu. Přišlo hodně lidí, například moji staří rodiče, moje dvě dcery s partnery, sestra se švagrem, strýc Dušan. Vzadu za nimi rozpačitě přešlapoval Hubert. Rozhodl se pokorně se ke mně vrátit a na pomoc si pozval celou rodinu.

Věděl, že ho mají rádi a že se za něj upřímně přimluví. Návštěva se podivila střepům zrcadla a poté si v ohromení prohlédla nástěnku v obýváku i fotografii na ledničce.

“Tak hlavně že jsi vyžadovala, abychom se ségrou mluvily slušně,” vydechla mladší dcera s pohledem na nástěnku. “Ještě pořád se chceš vrátit domů, Huberte?” pronesl pak do ticha strýc Dušan. To prolomilo ledy.

Mladší se smáli, starší mi pomáhali s úklidem střepů. Roztrhala jsem fotografii, odnesla nástěnku, udělala všem kafe a bylo mi líp.

Jitka (59), Cheb