Už od začátku mého vztahu s Markem mi ho kamarádka rozmlouvala. „Prosím tě, jsi blázen nebo co?“ rozčilovala se. „Vždyť je mu o třináct let míň než tobě. Myslíš si, že může fungovat vztah mezi dvaadvacetiletým klukem a pětatřicetiletou ženskou?“
„Ty mi asi závidíš,“ bránila jsem se, „máme se rádi, rozumíme si a nedám si do toho od nikoho mluvit.“ „Hm, ale nezapomínej, že jsi vdaná, milá Adélo,“ ušklíbla se kamarádka. Nemusela mi to připomínat.
V sedmadvaceti letech, spíš z paniky nad tím, že zůstanu sama, jsem si vzala Milana, o deset let staršího kolegu z práce. Náš vztah byl od začátku spíš odměřený, takové studené manželství.
Doufala jsem, že se to změní, až budeme mít dítě… jenže po několika letech marných pokusů o početí se zjistilo, že jsem neplodná. Nerozvedla jsem se. Žili jsme dál spolu, i když jsme si příliš nerozuměli. A pak jsem jednoho dne potkala Marka…
Kdyby mi někdo vyprávěl třeba před pěti nebo deseti lety, že může existovat láska mezi mladším mužem a starší ženou, tvářila bych se asi nedůvěřivě, možná i pohoršeně. A přece mě to potkalo. Propadla jsem tomu vztahu tak jako kdyby mi nebylo ani dvacet.
Chovala jsem se jako zamilovaná mladá holka a bylo mi jedno, že můžu vypadat i směšně. Na všem mi přestalo záležet… na všem a na všech, kromě Marka. Manžel postřehl změnu v mém chování a otevřeně se mě zeptal, jestli náhodou nemám milence.
Samozřejmě jsem to popřela. Rozzářené oči, nepřítomné úsměvy, zasněný výraz… všechny tyto příznaky mě usvědčovaly ze lži.
Neuvědomovala jsem si, že beru vztah mnohem vážněji než Marek. „Jsi pro mě nádherná země, kterou budu dlouho objevovat,“ říkal mi.
„Teprve s tebou jsem pochopil, co je to vlastně láska.“ Přidejte si k tomu květiny, které mi pravidelně nosil, obdivná slůvka směrem k mému vzhledu a ujišťování, že nepotkal nikoho lepšího než mě… která žena by nepodlehla? A nemusela by být nespokojená, jako jsem před vztahem s Markem byla já.
Marně mi kamarádka říkala: „On s tebou nemá žádné plány, Adélo. Je to jen dočasný románek. Nenič kvůli pár šťastným týdnům nebo měsícům všechno, co máš.“ „A co mám?“ ohrazovala jsem se.
„Chladný domov, manžela, se kterým jsem ze setrvačnosti a prázdno v srdci, které vyplnil až Marek.“ „Bereš to příliš vážně a dopadneš na tvrdou zem,“ varovala mě kamarádka. „No a co. Pro mě je to buď anebo. S Milanem štěstí nenajdu. S Markem se o to alespoň pokusím.“
Poté, co můj mimomanželský vztah už nešlo více tajit, otevřeně jsem všechno Milanovi řekla. Navrhla jsem mu, abychom se v dobrém rozvedli. Ani příliš neprotestoval – a mě to moc nepřekvapilo. Bylo jasné, že naše manželství je dávno za zenitem a nemá smysl.
Protože jsme neměli děti, a Milan se k žádosti připojil, netáhl se rozvod nijak dlouho. Markovi jsem řekla, že jsem opět volná, až poté, co jsem držela příslušný úřední dokument v ruce. Reagoval na to po svém:
„To je báječné, Adélko, takže můžeme být teď častěji spolu.“ V rozporu s tím, co říkala kamarádka, začal Marek vymýšlet plány pro nás dva, jako by dvaadvacet let bylo nám oběma a ne pouze jemu. Jeho nadšení bylo nakažlivé.
Brala jsem jeho slova vážně a on se mi snažil dokazovat, že je myslí naplno a doopravdy.
Dávali jsme si navzájem to, co si mohou zralá žena a mladý muž dát – fyzickou lásku, pochopení, vzájemnou podporu, kdy jeden z partnerů dozrává k dospělosti, zatímco druhý se vrací do mládí. Bylo to všechno moc krásné. Náš vztah trval dva roky. A třebaže poté skončil, nijak nelituji ani svého rozvodu ani těch dvou let.
Momentálně jsem sama, ale nějaká známost s jedním rozvedeným spolužákem se rýsuje. Říká o mně, že mu připadám mnohem mladší než je on sám – a přitom jsme spolu chodili do jedné třídy a muži prý stárnou pomaleji. Vím dobře, čím to je. To ve mně stále ještě hoří plamen, který ve mně zapálil Marek…
Adéla (37), jižní Morava
