Za letní bouřky jsme se vypravily se sestrou na strašidelné místo! V opuštěném stavení jsme spatřily něco, co nás vyděsilo natolik, že jsme se nedokázaly pohnout z místa.
Dětství jsem prožila s rodiči a sourozenci v domě, který se nacházel v malé vesnici v severních Čechách. Na úplném kraji této vesničky stál domek, ve kterém celé roky nikdo nebydlel. Patřil původně nějakému emigrantovi, po jeho odchodu do ciziny se však dům nepodařilo prodat, a tak chátral. Mezi starousedlíky se říkalo, že tam straší. A opravdu – navenek ten barák naháněl hrůzu. Zdi byly oprýskané, všude se pnul břečťan, zahrada byla zarostlá a v noci se prý z domu ozývalo čas od času psí vytí. Alespoň to mi povídala má starší sestra Alena, protože se mi snažila nahnat strach.
Odvážný návrh
Už jako malá holka jsem si ráda hrála na hrdinku, a tak jsem sestře jednoho dne řekla, že se do toho domu klidně v noci vypravím, pokud půjde se mnou. Jak se dalo předpokládat, nebyla moje starší sestra z toho nápadu zrovna dvakrát nadšená. Nechtěla se ale přede mnou shodit, a proto nakonec souhlasila. Rozhodly jsem se, že se do domu vypravíme v noci ze soboty na neděli.
Noční dobrodružství
Byla tehdy půlka září a noci už byly zamračené a studené. Tu noc, kdy jsme se s Alenou potají vyplížily z domu ven, navíc ještě foukal silný vítr. I když jsem se snažila působit, že strach nemám, tak jsem se samozřejmě bála stejně jako sestra. Ale jak už to tak u sourozenců bývá, popichovaly a hecovaly jsme jedna druhou, až nakonec převládl adrenalin a chuť po dobrodružství a strach se odsunul do pozadí. Po několika minutách jsme potmě došly až k opuštěnému domu. Alena mě pevně držela za ruku a vystrašeně šeptala, že v okně zahlédla nějaké světlo. Kdo ví, jestli to byla pravda, nebo jestli mě chtěla ještě více vyděsit. Nejradši bych jí byla řekla, ať se vrátíme hned zpátky, ale hrdost mi to nedovolovala.
Přihnala se bouřka
Přes rozbitý plot jsme se dostaly na zahradu, a pak už jsme stály u polootevřených dveří. Mezitím se schylovalo k bouřce. Jak se zablýsklo, spatřily jsme se sestrou uvnitř za dveřmi podivné malé stvoření porostlé srstí. Obě jsme naráz vykřikly, ale strach nás přimrazil na místě a my jsme nebyly schopné pohybu. Jen jsme tam stály, střásly se strachy a dívaly jsme se, jak se ta tajemná bytost vydala směrem k nám.
Přízrak nás zval dovnitř
Přízrak se zastavil ve dveřích. Pozorně si nás prohlížel, a pak začal vydávat zvuk podobný psímu nářku. Upnul na nás své veliké černé oči, ve kterých se zračila bolest a strach. Bylo vidět, že to stvoření, které ani dnes nedokážu přirovnat k žádnému zvířeti, trpí samotou a tím, že z domu všichni odešli. Se sestrou jsme se ho bály, protože působilo strašidelně, ale taky nám ho bylo trochu líto. Stvoření pak udělalo dva kroky zpátky a pohledem nás vybízelo, abychom šly za ním dovnitř. S drkotajícími zuby jsme se vymlouvaly, že nemůžeme a že se musíme rychle vrátit zpátky. Otočily jsme se a utekly pryč.
Odstěhovali jsme se daleko
Když jsme doběhly domů, lilo už jako z konve a bouřka propukla naplno. O našem tajném výletu se rodiče nedozvěděly a my jsme si s Alenou slíbily, že vše zůstane jen mezi námi dvěma. Shodou okolností jsme se za pár měsíců z vesnice s rodiči a sourozenci odstěhovali na opačný konec republiky do jižních Čech, takže jsme se k našemu nočnímu hororovému zážitku vracely už jen občas.
Našemu zážitku nikdo nevěřil
Uplynulo téměř čtyřicet let, než jsem se do naší rodné vesnice znovu podívala. Za tu dobu jsem se šťastně vdala a měla už dospělé děti. Sestra se před časem odstěhovala do Itálie, a tak jsme se vídaly už jen zřídka. Většinou jen na narozeniny nebo na Vánoce. O našem zážitku z dětství jsem mluvila s manželem i dětmi, ale nikdo mi samozřejmě nevěřil a všichni si mysleli, že jde o fantazii tehdejší malé holky.
Návrat do rodné vsi
Před dvěma lety byl manžel služebně na měsíc pryč a mně zbylo pár dnů dovolené. Rozhodla jsem se tedy, že si udělám výlet přes celé Česko do míst svého dětství. Nejvíc mě zajímalo, jak se proměnil náš bývalý dům. Vypadal podobně, jak jsem si ho pamatovala. A pak mě to samozřejmě táhlo k opuštěnému domu na kraji vesnice. Byla jsem zvědavá, jestli tam ještě stojí.
Druhé setkání po mnoha letech
Našla jsem ho v hodně zchátralém stavu. Celý pozemek byl zarostlý křovím. Venku bylo pod mrakem. Tentokrát jsem se už nebála a vešla dovnitř, mezi holé stěny. Uvnitř v šeru jsem v koutě spatřila stejné srstnaté stvoření jako tenkrát v noci se sestrou. Ozvalo se stejné vytí. Strážce zbořeného domu mi dával najevo, že mě poznává. Tentokrát jsem se vůbec nebála. Působilo to víc smutně než děsivě. Přesto jsem se, když se ono stvoření vykročilo směrem ke mně, dala na ústup.
Dům strhli
Večer jsem zavolala sestře a všechno jsem jí vylíčila. Cítila jsem, že i když to tenkrát prožila se mnou, tak mi moc nevěří. Já ale vím, že se mi to nezdálo. Loni ten dům prý už konečně definitivně zbořili a na jeho místě vyroste nějaká vila. Jak to v takových případech dopadne s duchem, který k domu patřil? Bude ho obývat i s novými majiteli? To bohužel nevím a pátrat po tom rozhodně nebudu.
Ivana L. (59), České Budějovice
