Ne vždy se vše vyvede podle našich představ. Když se vrší jeden průšvih na druhý, člověk přestane doufat, že by to mohlo být jinak. A to je chyba.
Oldřich statečně jezdí se sekačkou po zahradě. Je pěkné teplo, slunce praží a on si sundal tričko. Dívám se na něj se zalíbením. Na svůj věk má vážně pěkně svalnaté dohněda opálené tělo. Ale to rozhodně nebylo to, co mě na něm hned napoprvé upoutalo. Byly to jeho oči. Krásné, velké a nekonečně hluboké. Když jsem se do nich troufla podívat, byla jsem ztracená.
Byla jsem hloupá
Když si na to dnes vzpomenu, musím si přiznat, že se většinu svých problémů v životě si můžu sama. Už jako malá holka jsem byla dost povrchní a šla jen po pozlátku. Ať šlo o výběr hraček, oblečení, ale také kamarádek a kamarádů. U posledně jmenovaných to bylo ze všeho nejhorší. Měla jsem přesnou představu krásného mužského, a takového jsem chtěla také potkat a mít ho pro sebe.
Nebylo to jednoduché
Dlouho se mi to přirozeně nedařilo. Buď kluk, který o mě stál, nebyl pro mě dost hezký. Anebo to byl pěkný kluk, který o mě nestál. Moje kamarádka mě stále varovala, že budu tak dlouho vybírat, až přeberu. A měla naprostou pravdu, protože jsem potkala Romana. Zamilovala jsem se, alespoň tehdy jsem si to myslela. Vysoký, modrooký blonďák. Co víc jsem si mohla přát. A navíc mělo mě zájem. Mělo mě varovat to, že ho ani tak nezajímám já, jako sex se mnou. Jenže nevarovalo.
Sama s dcerou
Když jsem otěhotněla, Roman vzal rychle zpátečku. A já zůstala s naší dcerou Romankou sama. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala. Moje důvěra ve vztahy byla otřesená, ale sama jsem přesto zůstat nechtěla. Ale jakoby snad všichni chlapy někam zmizeli. Jako matka s malou dcerou jsem neměla šanci.
Sto roků samoty
Připadala jsem si jak trosečník na opuštěném ostrově. Mým věrným Pátkem byla jen moje dcera Romanka. Rostla z ní krásná slečně a mě pronásledovaly výčitky svědomí, že jsemjí díky své neschopnosti nedokázala zajistit tatínka a úplnou rodinu. A samozřejmě i já toužila po nějakém partnerovi. Můj život byl šílený stereotyp – zaměstnání, domácnost, dcera. Už mi nezbýval čas ani na kamarádky. Moji rodiče zestárli a já se ještě starala o ně.
To přece není konec
Když se Romanka odstěhovala na studentskou kolej a domů jezdila jen každý druhý víkend, propadla jsem panice. Můj život byl najednou úplně pustý a prázdný. Tohle přece ještě nemůže být konec všemu. Co pak už mě čeká jen raní odchod do práce a smutné a prázdné večery a nekonečně dlouhé víkendy, když dcera nepřijela. Byla jsem úplně zoufalá a měla pocit, že už tu samotu nezvládám. A pak jsem si konečně řekla, že musím někam mezi lidmi.
Bylo to na první pohled
Nakonec jsem se rozhodla, že se přihlásím do jazykového kurzu. Už dávno jsem se chtěla učit francouzštinu. Jazyk, který jsem se chtěla už dávno naučit. Zakoupila jsem si tedy sešity, penál a propisky a vyrazila na svou první vyučovací hodinu po mnoha letech. A před učebnou stál Oldřich! Vlastně jsem vůbec nevnímala to, jak vypadá, co má na sobě. Úplně mě zhypnotizovaly jeho oči. Stačil jediný pohled a byla jsem zamilovaná! Ano, já, stará bába, jsem byla konečně zamilovaná.
Byla jsem jak puberťačka
Oldřich se na mě hezky usmál a zeptal se, jestli jdu také na francouzštinu. Moje kladná odpověď ho zjevně potěšila. Byla jsem celá rozklepaná. V učebně jsme seděli proti sobě a Oldřich se mnou neustále navazoval oční kontakt. Připadala jsem si jak puberťačka, které se podlamují kolena a v břiše lítají motýli. Myslela jsem si, že se mi nic takového nemůže stát. Ale stalo se. Ten mužský mě prostě úplně omámil, a tak jsem neodmítla jeho první pozvání na skleničku po hodině francouzštiny. To se pak stalo každý týden tradicí. Začali jsme spolu chodit.
Dobře si rozumíme
Jsem stále moc zamilovaná. S Oldřichem si dobře rozumíme a je nám spolu dobře. Občas z legrace spolu mluvíme francouzsky. Rádi trávíme čas na chatě prací na zahrádce. Moje dcera z toho zpočátku byla trochu rozpačitá, ale už si na Oldřicha zvykla. Každopádně mi to přeje. Jsem šťastná a už vím,že na lásku není nikdy pozdě.
Jana B. (68), České Budějovice
