Pátrání po zmizelém člověku je vždy velmi dramatické. Našeho dědu hledala celá vesnice, a také všechny bezpečnostní složky. Ale marně.

Je mi strašně líto mojí mámy. Sedí celá schoulená do sebe na židličce v obýváku a hledí do prázdna. S tátou spolu byli celý život. Oslavili už i zlatou svatbu. To byla tehdy parádní oslava, kterou prožívala celá vesnice. To byl táta ještě pořádný štramák.

Plný života a energie. Máma vedle něj vždy zářila jak sluníčko. Dnes už je opravdu vzácnost, když lidé spolu vydrží tak dlouho. Překonají všechny životní trable a jejich láska nevyhasne.

Nelehký život

Maminka byla původem ze statku, o který ale rodina přišla. Přesto máma s tátou zůstali pracovat v zemědělství a snažili se uživit celkem pět dětí. Nakonec nelehkou dobu přečkali všichni ve zdraví.

Když jim pak vrátili nějaká pole, vrhl se táta s nadšením do hospodaření. I když už mu nebylo dvacet, měl stále dobrou fyzikou kondici a hlavu plnou nápadů. Až donedávna.

Šlo jen o maličkosti

Zpočátku táta zapomínal jen někdy. A většinou šlo o maličkosti. Moje maminka, která s ním byla denně, si změn tak snadno nevšimla. Když jsem ale já přijela s rodinou, po pár týdnech, uvědomila jsem si, jak rychle otec chřadne. Nejen psychicky.

Celkově se zpomalil a začalo mu ubývat sil. Měnila se i jeho povaha. Z veselého chlapíka se stal podrážděný a vzteklý bručoun, jakého jsme dosud neznali.

Když jsem situaci vylíčila své známé lékařce, nebylo celkem pochyb o tom, že jde o počáteční fázi Alzheimerovy choroby.

Nebyla s ním řeč

Bylo třeba tátu dostat k lékaři. To se však ukázalo jako nadlidský výkon. Když jsem s tím za ním přišla, vyjel na mě zlostně, že prý mu nic není a ať se starám sama o sebe. Nechtěla jsem mámu zbytečně děsit. A tak jsem jí o svém podezření nic neřekla.

Bylo mi celkem jasné, že ani ona by ho nepřinutila jít k doktorovi. Doktorům ze zásady nevěřil. Chtěl být vždy a za všech okolností svéprávný a samostatný. Jenomže to dotáhne až do takových konců, to nikoho z nás nemohlo napadnout.

Otec se ztratil

Když mi vyděšená maminka volala, že táta ráno odešel na houby a už se nevrátil, myslela jsem, že je mi to jasné. To je přece klasický projev lidí s Alzheimerem. Někam odejdou a už neunají cestu zpátky.

V té chvíli jsem pocítila vinu že jsem o tátově nemoci mámě včas neřekla. Určitě by ho byla do lesa sama nepustila. Tátu hledali marně celý týden. Jakoby se po něm zem slehla.

Přišel mi dopis

Asi čtrnáct dní po jeho zmizení mi od otce přišel dopis. Psal v něm, abychom se o něj nebáli a abychom ho nehledali. Prý moc dobře ví, jak na tom je a jak rychle jeho nemoc postupuje. Nechce prý zůstat zcela nesvéprávný, nechce, abychom ho tak viděli.

Chce odejít důstojně. Vím, že nemá smysl ho hledat a něco mu rozmlouvat. Ale nevím, jak tohle tlumočit mámě.

Květa B. (52), jižní Morava