Měla bych sršet moudrostí a užívat si respektu. Místo toho chodím do školy k vnoučatům a nechám se od nich doučovat!

Je toho spousta, co jsem ještě nestihla. Celý život jsem jen pospíchala, a na nějaké koníčky mi moc času nezbývalo. Na pořadu dne prostě byly důležitější věci! Chodit do práce, starat se o rodinu a domácnost.

Později i o nemocné rodiče a potom zase o nově narozená vnoučata. Prostě spěch a spěch.

Zmocnila se nás nuda

Byl to skoro zázrak, když jsem si mohla občas večer sednout k televizi. Jenže, stejně jsem vždycky usnula únavou. Manžel na tom byl stejně. Když jsme se potom setkali v důchodu, zjistili jsme, že si nemáme co říct. Že jsme skoro cizí lidé!

Bylo to těžké, ale nějak jsme se s novou situací vyrovnali a znovu si na sebe zvykli. A potom se začali nudit. „Nevím, co budu celý den dělat. Asi se zblázním,“ přiznal mi manžel zoufale a já musela nechtíc přiznat, že bojuji s podobnými pocity.

Navrhnula jsem mu, aby něco opravoval, kutil, ale on jen otráveně zakroutil hlavou. Prý se mu nechce!

Doháníme resty z mládí

Vyzkoušela jsem kde co. Poslala ho na nákup, za starými kamarády a dokonce i na hřbitov, uklidit hroby. Ale všechno bylo pro něho otrava. Jednou, když nás po delší době navštívil vnuk, se ho manžel začal vyptávat na nějakou práci s počítačem.

Potřeboval se naučit, jak udělat stránky a tabulky a kdo ví, co ještě. Vnuk svému dědečkovi ochotně vše vysvětlil! Manžel byl nadšený a mě to přivedlo na nápad. I já se mohu od vnoučat leccos přiučit!

„Mařenko, nenaučila bys mě hrát na klavír?“ zavolala jsem devítileté vnučce a té druhé taky. Od ní jsem si vyžádala hodiny angličtiny. A tak mají všechny vnoučata placenou brigádu. A my zábavu. Doháníme resty z mládí a vzděláváme se!

Irena V. (67), Ústí nad Labem