Kvůli úsporám jsme se museli sestěhovat ze dvou kanceláří do jedné. Nic mi nevadilo, jen spousta kytek v květináči. Kýchala jsem kvůli nim celý den!
Alergiemi jsem nikdy netrpěla a dokonce je považovala za takový moderní výmysl. Kdo neměl nějakou nesnášenlivost, nebo přímo alergii, jakoby nežil! Každá z mých kolegyň něco měla. Jedna nesnesla lepek, další zase mléčné výrobky. Dříve to byl pyl nebo prach, nyní zase tohle!
Spokojená jen chvíli
Mně nevadilo zhola nic. Tedy, dokud nenastalo velké stěhování. „Sbalte si dámy věci, zítra se stěhujete!“ nakouknul do dveří náš šéf a hned zase zmizel. Určitě proto, abychom se na nic nestihly zeptat! Seděly jsme pohromadě tři ženské a až doteď byly celkem v pohodě. Možná proto, že jsme měly věkové rozestupy, jak říkala nejstarší z nás, Olina. Nejmladší Linda se hned vydala na výzvědy a přišla s celkem dobrou novinou. „Nemusíme se prý bát! Sestěhují nás ke kolegyním z prvního patra, místa je tam dost! Naše patro se celé zavře. Chtějí ušetřit za nájem!“ oznamovala a já si oddechla. Trochu jsem se bála o svoji židli. O týden později jsem s krabicí svých osobních věcí usedla k novému stolu hned u okna. Dostala jsem nejhezčí místo a byla náramně spokojená.
Chřipka to nebyla
„Vlastně jsem si polepšila,“ pomyslela jsem si optimisticky a netušila, co mě čeká. Ještě týž den! „Hepčí!, hepčí!“ kýchala jsem jako o život a nestačila si utírat slzy z očí. Zprvu jsem myslela, že se o mě pokouší chřipka nebo nastuzení, ale ne. Nic mi nebylo, jen v nose mě strašně šimralo. Oči mi zrudly a celý make-up odnesl pot, který se mi perlil na čele. Z té námahy. Ono to kýchání dá člověku zabrat! Domů jsem se ploužila úplně vyčerpaná. Těšila jsem se, že ulehnu do postele a odpočinu si. Ale k mému překvapení mi nic nebylo. Po kýchání ani památky! Ani manžel mi neuvěřil, jak zlý den jsem prožila. Myslel, že přeháním. Prý jako vždycky! Druhý den se situace opakovala. Hned, jak jsem usedla v práci ke stolu, začalo kýchání. Kolegyně mi už nepřály zdravíčko, jen nechápavě kroutily hlavami. Štvala jsem je, to člověk pozná. Ale co jsem měla dělat?
Kytičky voněly až moc
„Vezmi si nějaký prášek, máš určitě alergii!“ navrhla Linda a hned v kabelce vyštrachala nějaké pilulky. Prý je nosí stále u sebe, kdyby ji bodla včela. Spolkla jsem rovnou dva a opravdu, kýchala jsem o dost méně! Ale chtělo se mi spát. Byla jsem jako ve snu. Úplně utlumená. Při odchodu domů jsem si přičichla ke krásně rozkvetlému kaktusu. Ten, a asi dvacet dalších kytek, tady pěstovala Eva, jedna z kolegyň, které tu původně sídlily bez nás, přivandrovalkyň. „Krása, viď?“ chlubila se svými pěstitelskými úspěchy a hned mi ukazovala další. Kávovník, orchidej a kdo ví, co ještě. Než dokončila přednášku o pravidelné zálivce, kýchala jsem znovu jako o závod. Teprve v tu chvíli mi to došlo. Jsem alergická na ty její zpropadené kytky! To kvůli nim trpím jako zvíře a všichni mě už pomalu nenávidí!“
Místo jedu jsem použila čistič
Bez zbytečného otálení jsem to Evě řekla. Že s těmi jejími kytkami nemohu v jedné místnosti být! Myslela jsem, že se mi omluví za potíže, které mám, ale ona se naštvala. Prý ty kytky jsou celý její život a nikdy se jich nevzdá! „Tak se odstěhuj. Třeba na chodbu!“ vyštěkla na mě a uraženě odešla. Zůstala jsem s těmi kytkami úplně sama. Všude bylo ticho jako v hrobě. Jen moje kýchání se rozléhalo po prázdných chodbách. Usedla jsem znovu k pracovnímu stolu a zadala heslo: jedy. Rozhodla jsem se ty kytky zničit. Zlikvidovat! Bylo mi jich líto, ale jinak to nešlo. Buď ony, nebo já! Na internetu jsem toho moc nenašla. Za svůj ošklivý úmysl jsem se styděla stále méně. Vlastně skoro vůbec… Zklamaná z neúspěchu jsem si ještě odskočila umýt ruce. Zrak mi padl na nějaký čistič WC! Byla na něm lebka, jako že je nebezpečný, či co.
Kýchání mě přešlo
Nadšeně jsem poloprázdnou lahev popadla a spěchala ke květináčům. „Promiňte mi to,“ odprosila jsem kytičky a nakapala k nim trochu toho čističe. Nic se nedělo! Asi za půl hodiny jsem si šla domů odpočinout. Ráno jsem si nesla pár svých čisticích prostředků. Ten na vany měl určitě zabrat! Hned na prahu kanceláře jsem uslyšela křik. Hysterické výkřiky! Kolegyně Eva pobíhala po kanceláři a doslova šílela! Kvůli kytičkám. Všechny byly žluté a bez známek života… „To je mi líto, Evičko,“ řekla jsem jí falešným hlasem a ona se na mě důvěřivě zadívala: „Ty mi rozumíš, viď, jsi tak hodná!“ Výčitky svědomí jsem necítila. K podlému skutku mě dohnala kolegyně. To ona by si měla smrt svých kytiček vyčítat! Hlavní bylo, že už jsem nekýchala!
Miluše S. (57), Aš
