Domů     Stala se z nás v nemocnici rodina
Stala se z nás v nemocnici rodina
5 minut čtení

Z dosud cizích lidí se stala řízením osudu jedna velká spokojená rodina. Stačilo k tomu málo. Sejít se v nemocniční jídelně!

Plánovaná operace žlučníku se nebezpečně blížila a já čím dál víc podléhala panice. Hlavou se mi honily ty nejčernější myšlenky. Nebylo divu. Když je člověk sám a nemá se komu svěřit, napadají ho jen ošklivé věci. Alespoň u mě to tak bylo.

Po manželově smrti jsem zůstala úplně sama! Ani děti jsem neměla a sourozence také ne. Prostě, kůl v plotě by mi mohl závidět!

Neměla jsem si s kým povídat

O to větší strach jsem měla z té operace. Kdo mi pak pomůže? Kdo nakoupí nebo mě odveze na kontrolu? V nemocnici, při příjmu, byli hned se vším hotoví: „Prosím vás, žádný problém.

Zařídíme vám pečovatelku, dovoz obědů a klidně i sanitku na ty kontroly, v případě potřeby!“ Moc jsem tomu jejich optimismu nevěřila, ale přece jen mě to trochu uklidnilo. Říkala jsem si, že snad nejsem jediná, kdo řeší takové problémy!

Na pokoji jsem byla s takovou hezkou slečnou. Jenže, k mému zklamání vůbec nemluvila. Měla stále ucpané uši nějakými bílými špunty, o kterých mi až později prozradila, že jsou to nejnovější sluchátka do uší. Bezdrátová!

Hlavou si pokyvovala do rytmu a já byla zase sama. Jako bych byla pro všechny vzduch!

Společnost jsem našla v jídelně

Ani sestřičky toho moc nenamluvily, ale těm jsem se nedivila. Nevěděly, kam dřív skočit, co měly práce! Lékaři mluvili šeptem jen mezi sebou a uklízečka zase stále telefonovala. Mobil měla na krku a mluvila do něho i během vytírání.

Operace proběhla rychle a bezbolestně. Na břiše mi zůstaly jen tři malé dírky, které se rychle hojily. V touze po nějaké lidské společnosti jsem se odhodlala dojít do nemocniční jídelny. Aby mi už sestřičky nemusely nosit jídlo na pokoj! V jídelně bylo plno.

Většina pacientů byla v mém věku a tvářila se vlídně. „Pojďte si přisednout!“ volala na mě jakási paní v moc hezkém županu a pán vedle ní jí přizvukoval: „Nás, důchodců v nejlepším věku, není nikdy dost!“ Musela jsem se usmát. Takové pořekadlo jsem ještě nikdy neslyšela!

Vyslechla jsem cizí rozhovor

Usedla jsem ke stolu a mlčky poslouchala jejich rozhovor. Oba diskutovali s lidmi od vedlejšího stolu o bydlení. „A postavíme si kurník! A tu barabiznu pořádně na zimu zateplíme!“ plánovali něco, o čem jsem neměla ani tušení, co by to mohlo být.

Pán vedle mě si asi všimnul mého udiveného výrazu: „Asi se divíte, co to tady říkáme? No, seznámili jsme se teprve před pár dny. Tady v nemocnici! Ale všichni máme stejný problém. Bydlíme samotní a moc se nám to nelíbí! Napadlo nás, že se sestěhujeme.

Budeme mít každý jeden pokoj a kuchyň společnou. Můžete se klidně přidat, místa je dost! Budeme moct dělat konečně to, co jsme nikdy nemohli!“ Nevěděla, jsem, co říct. Ten nápad zněl tak bláznivě! Odstěhovat se někam, nevím kam, a s někým, nevím s kým!

Co když si nebudeme rozumět? Co když se budeme hádat?

Bláznivý nápad se mi zalíbil

Pán ani nečekal na moji odpověď a obrácený k tomu vedlejšímu stolu řešil nějaké detaily stavby. Zato paní, milá a usměvavá, do mě přátelsky drkla loktem: „Taky se mi to zdálo bláznivé. Ale nakonec proč ne? Proč nezkusit něco tak neobvyklého?

Prostě se složíme na velkou chalupu, nejlépe nějaký bývalý penzion, a budeme tam společně pracovat. Když se to někomu přestane líbit, ostatní ho vyplatí a on si půjde po svých! Co se může tak špatného stát?“ Její tvrzení mi přišlo rozumné. Proč to nezkusit?

Nebýt té paní, nikdy bych se neodvážila. Ona ale byla tak milá. Důvěryhodná! Byla jsem si vědoma, že nikoho z nich vůbec neznám, ale oni se také znali jen chvíli. Ale byli tak nadšení! Nadchnutí pro něco nového! Mocnilo se mě vzrušení z neznámého.

Měla jsem na dosah úplně nový život! Nové přátele, možná…„Když mě to dovolíte, šla bych bydlet s vámi. Nikoho nemám…“ špitla jsem druhý den, když jsme měli další schůzi. Tihle spiklenci se totiž scházeli denně a na čím dál delší dobu. Měli toho tolik k řešení!

Konečně mám rodinu

S malou dušičkou jsem čekala na jejich reakci. Ten nejhovornější pán, Rudolf se jmenoval, jen mávnul rukou. Prý nepochyboval, že se přidám! Prý mi to viděl na očích! Všichni jsme měli nápady a všichni jsme pospíchali, abychom vše stihli zařídit do zimy.

Na co čekat? Pán od vedlejšího stolu přinesl nějaké nabídky nemovitostí a my hlasovali, které dáme přednost. Mně to bylo jedno. Po mnoha letech jsem se cítila šťastná. Obklopena novými přáteli jsem už konečně nebyla sama!

Stěhování jsme nakonec nestihli, ale jaro už jsme mohli prožít v novém domě. Kruté začátky nás neodradily. Dům potřeboval spoustu oprav, ale my měli času dost. Tvrdá práce nám vzala všechny myšlenky na nemoci i trápení. A nejhezčí jsou naše společné večery.

U kamen, nebo venku u táboráku. Už máme i slepičky a králíky. Chlapi dokonce kopou studnu! Nový život se mi moc líbí!

Miroslava P. (67), východní Čechy

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
Nikdo jsme tehdy netušili, že se u mé sestry Aničky začíná projevovat zapomnětlivost. Sedla do špatného vlaku a nevěděla, kde je. Pomohl jí ochočený krkavec. Krkavci jsou učenliví. Dokážou věrně napodobovat zvuky z okolí, dokonce i lidský hlas. Jeden takový šikula pomohl mé starší sestře, když se dostala do úzkých. Dodnes na příběh o opeřeném hrdinovi vzpomínáme... Sestra Anička k nám jezdila n
2 minuty čtení
Lidé mě vždycky měli rádi. Pak se ale na mě sesypaly problémy. Nevšimla jsem si, že už to najednou nejsem já! Nedávno mi bylo šedesát. Ten věk jsem si nepřipouštěla, dokud jsem chodila do práce, měla doma manžela, mladšího milence k tomu a každý rok jsem jezdila na dovolenou k moři. Byl to nádherný život! Byla jsem vždycky veselá holka, proto mě měli všichni rádi. Oblíbená spolužačka a vyhle
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
3 minuty čtení
Na Věru jsem nikdy nedala dopustit. Znaly jsme se od střední školy a považovala jsem ji za tu nejvěrnější kamarádku. Kdybych jen věděla... Když mi zemřel manžel, byla to právě ona, kdo ke mně první týdny skoro denně chodil. Nosila mi sladkosti na nervy, tahala mě na procházky a poslouchala moje nekonečné vzpomínání. Kdybych jen věděla, co dělá Věra za mými zády... Cizí žena mi radila Všec
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může