V mládí jsem si prožila jedno velké citové zklamání. Měla jsem strašně moc ráda jednoho muže, ale ten mě jednoho dne opustil bez jakéhokoliv vysvětlení.
Slibovala jsem si od toho vztahu, že spolu budeme celý život. Vysvětlení se mi od Ivana dostalo až po půl roce, kdy mi od něho přišel pohled ze Západního Německa. Pochopila jsem, že emigroval, i když to tam přímo neuváděl, abych neměla problémy.
Často o tom mluvil, ale já jsem nevěřila, že by to někdy mohl udělat. Nad tou pohlednicí z Mnichova jsem nejprve probrečela noc a potom jsem jí roztrhala, abych tak udělala smutnou tečku za svojí minulostí.
Přišli další muži, ale žádný z těch vztahů nebyl tak silný a intenzivní jako ten s Ivanem. Vdala jsem se v jednadvaceti za Dalibora, hodného kluka od sousedů, který po mě dlouho toužil.
Narodily se nám postupně tři děti a prožívali jsme klidný a spokojený život bez nějakých dramatických chvil. Nemohla jsem si na nic stěžovat a v podstatě jsem byla šťastná.
Kdo však prožil jednou nějakou opravdu silnou lásku, ten dobře ví, že tam někde na dně našeho srdce stále leží. Brala jsem Ivanův odchod jako určitou křivdu.
Často jsem si říkala, co mohlo být a nebylo… a i když jsem byla vyrovnaná a v podstatě i šťastná, přece jen jsem cítila, jak se mi při vzpomínkách na mládí rozechvívá srdce.
Když se po devětaosmdesátém otevřely hranice, tak nějak jsem tajně doufala, že třeba zase Ivana uvidím. Buď se vrátí natrvalo, nebo se bude chtít podívat na místa, kde vyrůstal. Nestalo se tak – anebo pokud ano, já se o tom nedozvěděla.
Postupně jsem na Ivana přestávala myslet a vzpomněla si už jen občas. Tím větším překvapením pro mě byl den, kdy se znovu ozval. Přišla jsem domů z práce později, protože jsme měli měsíční uzávěrku a manžel mi hned oznámil:
„Máš tady nějaký dopis.“ Podal mi ručně nadepsanou obálku. Zatvářila jsem se dost nechápavě a v první chvíli jsem skutečně netušila, kdo mi to může psát. „Je to z ciziny,“ upozornil mě můj muž, „ze Švédska,“ dodal.
V první chvíli mě vůbec nenapadla žádná spojitost s Ivanem. Až když jsem roztrhla obálku a začetla se, pochopila jsem, kdo mi to píše. Celá jsem se roztřásla. Dalibor už u toho naštěstí nebyl, ctil diskrétnost. Dopis byl velmi dlouhý.
Ivan mi v něm líčil své životní osudy po útěku z republiky. A pak se konečně dostal k našemu vztahu. Nikdy mě prý nepřestal milovat a navždycky zůstanu v jeho srdci největší láskou. Uvěřil ale cizím pomluvám:
kdosi mu „prozradil“, že člověkem, který mu znepříjemňoval život svými udáními na státní bezpečnosti, jsem byla já. Nechtěl tomu věřit, ale život ho poučil, že se dějí i mnohem větší křivdy a šoky.
Až nyní se přesvědčil, po nahlédnutí do svého svazku, že jsem s jeho politickým pronásledováním a následnou vynucenou emigrací neměla vůbec nic společného.
Přečetla jsem ten dopis několikrát a nakonec ho dala číst i Daliborovi, který o mé dávné lásce věděl z mého vyprávění.
Teprve nyní, po mnoha letech, jsem se dívala na Ivana jinak než jako na kluka, který mě bez vysvětlení opustil a tím zanechal v mém srdci jizvu. Škoda, že jsem všechny ty informace nevěděla tenkrát!
Jak ráda bych s ním snášela problémy a příkoří, které přede mnou tajil. Vytvořil pro nás dva vlastní svět, kam běžný život a politika nesměly. Díky tomu jsem prožila pohádku, která sice neměla dobrý konec, ale přesto jsem dosud vděčná, že byla.
Pochopila jsem, jak moc jsem svému milovanému kdysi křivdila. Jak ráda bych vše vrátila! Jak ráda bych byla znovu osmnáctiletou studentkou, která při usínání štěstím pláče…
Čas se nedá vrátit zpátky, ale pravou lásku neodnese. Ivan v závěru dopisu psal, že by mě rád viděl, ale bojí se toho setkání po letech. Je ženatý, má děti a předpokládá, že i já jsem vdaná.
Chce si mě v paměti ponechat takovou, jaká jsem byla v době, kdy jsme spolu prožívali tolik krásného. Chápala jsem ho. Na tak dávnou minulost by se nedalo navázat ani v případě, kdybych neměla Dalibora, své tři děti a kdyby i Ivan byl volný.
V dnešní době je možné spolu komunikovat, aniž by se dva lidé museli setkat. Píšeme si maily, setkáváme se na chatu… ale fotky jsme si – tak jak jsme se domluvili – neposlali. Vlastně až na jednu výjimku: na starý černobílý snímek nás dvou, jak stojíme na Řípu.
Fotil nás tenkrát náhodný turista. Když jsem se o té fotce Ivanovi zmínila, vyžádal si ji. Ráda jsem mu ji poslala a měla jsem v tu chvíli pocit, že se čas na pár okamžiků vrátil zpátky…
Ema (57), východní Čechy
