Na období, kdy byla Ivana v maturitním věku, nevzpomínám moc ráda. Jednoho dne jsem vešla do jejího pokoje a uviděla na stole obálku…

Moje dcera prožila až neobvykle bouřlivou pubertu. Tehdy jsem si vzpomněla na mámu, která mi, když jsem byla v telecích letech, říkávala: “Jen počkej, až budeš mít jednou dceru. Ta ti to všechno vrátí!” Vracela mi to stokrát.

Ve skutečnosti se mi nemstila za mou vlastní pubertu, neboť tehdy pochopitelně ještě nebyla na světě, ale za to, že jsem se rozvedla s jejím otcem. Jako bych mohla za to, že mě ten bídák opustil!

Moje dcera byla skálopevně přesvědčena o tom, že je to všechno moje vina. Tatíček byl v jejích očích svatý, nedotknutelný, nevinný. V té době jí bylo devět a ničemu z toho, co se před jejíma očima odehrávalo, nerozuměla. Věděla jen jediné:

že otce zbožňuje a nechce o něj za nic na světě přijít. Bylo to vlastně hrozně smutné. Dva roky jsem s ní navštěvovala psycholožku. Nejdřív si myslela, že za otcův útěk může ona sama, protože zlobila, odmlouvala a nenosila ze školy samé jedničky.

To jí slečna psycholožka úspěšně vymluvila, a tak moje holčička přesunula pomyslnou vinu sakumprásk celou na mě, a tam už zůstala.

Puberta jako řemen

Vzpoura vrcholila, když Ivana oslavila sedmnácté narozeniny. Nedalo se to vydržet. Byla jsem přesvědčena o tom, že neodmaturuje. Domů chodila k ránu, a to i ve všední dny.

Nejistě odemkla dveře, vpotácela se do bytu, a když jsem se začala rozčilovat, se zlým smíchem odpověděla: “Kdyby s námi žil táta, tak by si mě ohlídal. Tátovi bych tohle nedělala. Ale když jsi ho vyhnala, tak to máš.” Na to nebylo co říct.

Stokrát jsem se jí snažila vysvětlit, že jejího otce nikdo nevyháněl, odešel sám, dobrovolně a rád ke své kolegyni z práce, protože byla mladší a hezčí. Nechtěla to chápat. Pokaždé se rozkřikla: “Nepovídej! Vždyť jsi ho vyhnala!

Byla jsi protivná, hysterická a vzteklá. Kdyby ses chovala vlídněji, určitě by s námi zůstal.” Nezůstal. Ale bylo zbytečné jí to horem dolem vysvětlovat. Přečetla jsem příručku Dcera v pubertě a ještě jednu, která se jmenovala podobně.

Chovala jsem se tak, jak radily obě příručky. Nezabíralo to.

Pletl holkám hlavy

A jako by toho bylo málo, Ivana se zamilovala. To bylo asi jediné, co mi neudělala natruc, přišlo to nejspíš spontánně. Kdyby se aspoň zamilovala do spolužáka, tak by to nebyl takový průšvih. Ale ona musela mít vždy něco extra.

Nejspíš proto se k smrti zamilovala do kytaristy hudební skupiny Kapka rosy. Sama by mi to neřekla, lstí jsem to vytáhla z její nejlepší kamarádky. Ten hoch čerstvě odmaturoval a evidentně snil o tom, že se bude živit hudbou, což se mu příliš nedařilo.

Zato se mu dařilo holkám plést hlavy. V létě Kapka rosy objížděla taneční zábavy a s vervou hrávala k tanci i poslechu, což se Ivaně a koneckonců bohužel i mně stalo osudným. Kytarista mou dceru úplně očaroval.

Blížil se konec prázdnin, a místo aby Ivana myslela na to, že by se pokud možno hned od září měla věnovat přípravě na maturitní zkoušku, chovala se jako šílená.

Mládenci z kapely Kapka rosy se ubytovali v hospodě nahoře nad tanečním sálem a uspořádali tu sobotní a nedělní tancovačku. V týdnu pak hráli k tanci večer v letním kině a také v sousední vesnici, která měla parket pod širým nebem.

Moje dcera jako by začala patřit k inventáři kapely. Cestovala všude s nimi a dokonce se pokoušela je přemluvit, aby z ní udělali svou dvorní zpěvačku. To se jí nepodařilo, protože neuměla zpívat. Domů chodila minimálně.

Jediná dcera

Mé trápení vyvrcholilo někdy ke konci srpna. Dny se krátily, noci prodlužovaly, stmívalo se už v půl deváté. Neustále poprchávalo, obloha se tvářila mrzutě a velký ořech na zahradě měl listy mokré od rána do večera.

Hoši z Kapky rosy balili fidlátka a odjížděli zase o dům dál, a tak jsem si v duchu naivně řekla, že bude konečně pokoj a Ivanka se pokorně vrátí do svého dětského pokoje k maturitním otázkám. Jak jsem se mýlila!

V den, kdy jsem uvařila její oblíbené jídlo a čekala na ni až do tmy, nepřišla domů pro změnu vůbec. V jejím pokoji jsem na psacím stole našla obálku s listem papíru. Na něm stálo psáno, že se se mnou loučí a odjíždí se svým partnerem pryč.

A abych ji nehledala. Divím se, že jsem z toho nedostala srdeční záchvat. Okamžitě jsem zatelefonovala jejímu otci. Na tohle už jsem si netroufla být sama. Zachoval se celkem dobře, o hodinu později už mi parkoval před barákem. Byl podobně vyděšený jako já. Ivana byla jeho jediná dcera, s druhou manželkou děti neměli.

Před hostincem

Navrhla jsem, že bychom měli zavolat policii. Odpověděl, že na to je zatím ještě čas. V hospodě naštěstí věděli, kam kapela zamířila. Hostinská nám ochotně prozradila jméno městečka, vzdáleného asi dvě hodiny cesty. Okamžitě jsme se tam rozjeli.

Věžní hodiny odbíjely půlnoc, když jsme míjeli ceduli s názvem obce. Naštěstí byla zrovna sobota a zdejší obyvatelé ještě zdaleka nespali. Okna hospody zářila do daleka, taneční zábava byla v plném proudu. Hned před hostincem jsem uviděla Ivanu.

Hádala se s nějakým klukem, který působil na svou dobu dost výstředně. Oblékl si roztrhané džíny a na holé tělo divnou vestičku, vypadala jako ušitá z hadích kůží.

Tmavé vlasy mu padaly až na krk, k dolnímu rtu měl přilepené cigáro a v ruce držel poloprázdnou lahev vodky. Byl bos. Takového ženicha by si pro dceru nepřál myslím nikdo na světě. Protože na sebe řvali, dobře jsme slyšeli, proč se hádají.

Důvodem rozmíšky byla jakási slečinka, které se kytarista ve vestičce z hadích kůží věnoval podle Ivany víc, než by se slušelo.

Nech nás na pokoji

“Tak dost!” vmísil se do bouřlivé debaty Tomáš, můj bývalý manžel. “Ivano, jdeme domů!” Dcera vyjekla, když ho uviděla. “Běž si po svým, vole, a nech nás na pokoji,” nevlídně ho vyzval mladý hudebník.

Tomáš ho ignoroval, vzal dceru za rameno a tlačil ji k autu. “Co děláš?” křikl na něho kytarista skupiny Kapka rosy a pokusil se dát mu pěstí. Tomáš uhnul, ale sám se trefil. Drzý mladík zavrávoral a upadl.

My dva jsme společně táhli Ivanu k vozu, ona se naštěstí ani moc nevzpouzela. Možná už pochopila, že utéci z domova před maturitou a s pochybnou existencí není zrovna promyšlený krok. Když pak usnula, uvařila jsem silnou kávu, abych se vzpamatovala.

Třásly se mi u toho ruce. Poděkovala jsem Tomášovi za pomoc. Myslela jsem, že hned zmizí, aby se na něho jeho současná žena nezlobila, ale vypadalo to, že nikam nespěchá.

Samé jedničky

Povídali jsme si. Překvapilo mě, že se o manželce ani nezmínil. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se na ni nakonec zeptala. Bylo zjevné, že neví, jak na moji otázku odpovědět. “Abych pravdu řekl,” odkašlal si rozpačitě, “dali jsme si teď přestávku.

Nebydlíme spolu.” Údivem jsem otevřela oči doširoka. Nebýt Ivanina řádění kvůli kytaristovi, nejspíš bych se to vůbec nedověděla. Ve skutečnosti se nejednalo o přestávku, ale o rozchod. Manželství s blondýnou vydrželo necelých osm let.

Tomáš zrovna žil v zahradním domku, ale na zimu tam zůstat nemusel, to už se vrátil ke mně a k Ivaně, která tím pádem definitivně přestala vyvádět a odmaturovala na samé jedničky.

Alena (55), Žamberk