Přišel o zaměstnání, kamarády i koníčky. Přestal splácet dluhy a onemocněl. Litovali jsme ho. Ale jen do chvíle, než jsme zjistili, že je všechno jinak!
Náš zeť byl odjakživa trochu zvláštní. Zamlklý tajnůstkář! Svoje myšlenky a názory si nechával pro sebe. Dcera to s ním neměla lehké, ale milovala ho z celého srdce. Něco špatného říct o jejím Radimovi bychom si netroufli říct!
Dozvěděli jsme se strašlivou novinu
„Ten se zase tvářil, viď,“ povzdechl si manžel po obvyklém nedělním obědě, na který jsme pravidelně zvali obě dcery s rodinami. Měla jsem radost, když jsme se sešli všichni pohromadě. Brzy jsme se ale měli dozvědět hroznou novinu.
Oznámila nám ji dcera, když se jednou zcela nečekaně objevila u dveří. „Ani nevím, kde začít,“ povzdychla si a pokračovala: „Radim mi připadal už dlouho divný, ale myslela jsem, že to je kvůli jeho práci. Dostal totiž výpověď!
Přestal splácet hypotéku a kamarádi ho už taky nezajímají. Do hospody za nimi nemůže, nemá na to peníze. Sedí jen doma a lituje se…“ Nevěděli jsme s manželem, co na to říct. Utěšovat ji planými řečmi? Slíbit pomoc?
Bylo samozřejmé, že jim finančně pomůžeme, ale to dcera věděla. Než jsme otevřeli pusu, dcera nám řekla další ošklivou novinu, která nás naprosto ohromila: „No, aby toho nebylo málo, Radim onemocněl. Má rakovinu!“
Dceři jsme přislíbili pomoc
Na to rozplakala a nebyla k utišení. Měla jsem ji utěšit, ale rozbrečela jsem se taky. Bylo mi Radima líto, ale dcery snad ještě víc. Doma měla tři puberťáky, nezaměstnaného nemocného manžela a dluhy. To je na jednu ženskou až moc! Víc, než může vydržet.
Objala jsem ji. Chtěla jsem ji pochovat, Jako když byla malá holka. Ale ona seděla schoulená na kuchyňské židli a úzkostí se nemohla snad ani pohnout. Koutkem oka jsem zahlédla manžela. I on ukrýval jen stěží slzy! „Neboj, pomůžeme ti.
Zase bude dobře!“ řekl pevným hlasem a dcera se konečně přes slzy trochu pousmála. Domů odešla klidnější, ale my celou noc nespali. Spřádali jsme plány, jak jí budeme pomáhat. S Radimem, domácností i s dětmi, a hlavně s hypotékou. Udělali bychom pro ni všechno na světě, jen aby nemusela tolik trpět!
Zeť byl náročný
Radim jen ležel a každý týden chodil na kontroly. Jeho informace o zdravotním stavu byly stále stejné: „Nelepší se to. Jsem na tom zle. Bude to na dlouho, a kdo ví, jestli přežiji!“ Jasně dával najevo, abychom se víc nevyptávali.
Jen matně jsme tušili, že má nemocnou krev. Nic víc! Dcera si sehnala druhé zaměstnání, aby uživila rodinu. My spláceli hypotéku a pomáhali s dětmi. Naštěstí byli kluci hodní a na zlobení zapomněli.
I oni byli moc smutní, když viděli, jak zle na tom jejich táta je! Radim byl náročný pacient. Vyžadoval veškerou pozornost rodiny a hlavně naší dcery. „Zuzi, neuvařila bys mi gulášek? Zuzi, neupekla bys vánočku?
Kdo ví, zda jí do svátků dočkám… A nekoupili byste mi malý počítač? Abych si zpříjemnil poslední chvíle…“ prosil a my mu plnili jedno přání za druhým. Litovali jsme ho, chudáka nad hrobem!
Náhodné setkání vše vyjasnilo
„Tak co, už tomu vašemu mladému lépe?“ zeptala se jednou tak trochu ironicky zdravotní sestřička od nás ze střediska. V duchu jsem si řekla, že taková otázka od ní není moc citlivá, ale než jsem stačila zavrtět hlavou, že samozřejmě nikoli, ona pokračovala:
„Říkali jsme si s doktorem, zda už ten ischias trochu nepřehání. Nic mu není, měl by cvičit, a ne se válet doma na neschopence!“
Překvapením jsem ji chytla za loket. Aby mi neutekla! Udiveně se zastavila. „Nepletete se? Máte na mysli našeho Radima? Vždyť má rakovinu a umírá!“ vyhrkla jsem a ona se začala smát. „To tak! Ten má do umírání daleko! Simulant to je!
Koukejte mu provětrat faldy! Náš doktor je moc měkký, to já bych s ním jinak zatočila!“
Musela jsem si sednout na nejbližší lavičku. Nevěděla jsem, zda být naštvaná, nebo se smát. Nebo obojí? V ruce jsem měla telefon, že zavolám dceři, ale potom ho zase zandala do kapsy. Nejdřív jsem tu novinku musela sdělit manželovi!
Musel jít vydělávat
Koukal na mě, jako bych se zbláznila. Potom ho popadl vztek. Zčervenal, zblednul a potom zase zrudnul. Vyběhnul ze dveří a hnal se za zeťákem. Já hned za ním, aby nevyvedl nějakou nepředloženost.
Třeba ho nezabil, nebo tak něco… Radim spokojeně koukal na televizi a cpal se štrúdlem. „Vstávej, simulante!“ zařval můj muž a Radim se málem zadusil soustem toho štrúdlu. „Vstávej, nebo tě roztrhám na kousky!“ zařval manžel znovu a hnal se k Radimovi.
Ten pochopil, že spadla klec. Že je konec jeho lžím a podvodům! Vyskočil z postele jako jelen. Pěkně oplácaný a vykrmený jelen! „Obleč se a jdi si hledat práci. Zítra jdeš vydělávat, nebo uvidíš!“ uslyšel poslední slova svého tchána. Domů se vrátil až večer.
Práci nesehnal, ale brigádu ano. A musel vstávat už ve čtyři ráno! Dcera s ním nemluvila skoro měsíc, ale potom mu odpustila. Stále ho pacholka prolhaného milovala!
Věra B. (68), Třinec
