Máme doma regály plné knih, ale nikdo se jich léta už příliš nedotkl. Myslím hlavně vnoučata, my jsme ještě byla čtenářská generace. Pak se to změnilo.
Ještě naše děti chodili do naší knihovny a věděly, že oslí rohy se nedělají, že záložka je odvozená od slovo zakládat. Věděly, že knížky se vracejí na místo odkud byly vytaženy, protože manžel měl rád pořádek aspoň v tomhle.
Už to sice nebyl chrám, jak to ještě mohli brát naši předkové, kteří si knížek moc vážili, ale pořád to bylo místo chráněné jako oko v hlavě.
Dětem naše knihovna zčásti pomohlo i k maturitě, zčásti jen proto, že některé podivné knihy jsme v policích neměli a když byly doma, tak jenom půjčené a hne musely jít z domu.
Manžel si pořád váží potištěného papíru, ale o některých knihách říkal, že je to jenom potištěný papír, který vzhledem k pietě ke knížkám budeme sice respektovat, ale vzhledem k obsahu musí z domu co nejrychleji pryč zpátky do veřejné knihovny.
Když pak viděl u veřejné knihovny hromadu vyřazených knížek, ptal se: „K čemu to všechno bylo?“ A když v té komedii Slunce, seno… viděl, jak některé knížky vozí na kolečku ke kravínu jézetdé, kroutil hlavou.
„I zbytečné a hloupé knížky by měly zůstat, aby se vědělo, že byly hloupé a zbytečné,“ povzdychl si.
Všechno je jiné
Doba se opravdu hodně rychle změnila. Viděla jsem to u vnoučat, která si místo knížek za hlavní zábavu vybrala různé ty technické vymoženosti, o kterých jsem jenom tušila, jak fungují. Naši knihovnu míjela s jistým respektem před dědečkem, ale bez zájmu.
„Knížky jsou mrtvé,“ říkal syn Petr, který na spoustě z nich, co máme doma, vyrostl. „Lidi už dneska budou jenom čučet na obrazovky, pokud ještě budou vůbec číst,“ prohlásil skepticky.
„Budou mastit ty své adventury a další hlouposti, které ti zabijí čas a nic moc tě nenaučí, jestli vůbec něco,“ vzdychl. Musel mi vysvětlit, co jsou ty adventury. Prý jsou to počítačové hry a fantazii a logice, ale spíš takové střílečky.
Zase mi to musel vysvětlit a já jsem začala mít pocit, že jsem se najednou ocitla ve světě, který mi uniká. A že něco podobného prožívala prababička, když viděla poprvé televizi.
Odpolední překvapení
Petr už po sté okřikuje své dva kluky, aby na dědovy knížky nesahali. „Vždyť je nech,“ mírnila jsem ho. „Ale táta to nemá rád!“ odpověděl. „Táta má hlavně rád knížky,“ nenechala jsem tu myšlenku visící ve vzduchu jen tak uniknout.
„Knížek se mají lidé dotýkat, jinak jsou to jenom hřbety v regálech,“ doplnila jsem, aby bylo jasno. „Ale oni je zničí,“ bránil se syn. „Tak je musíš naučit, jak se s knihami zachází,“ řekla jsem asi moc důrazně, protože se Petr na mě udiveně podíval.
„A jak se s knihami zachází,“ ozval se za mnou vnuk Lukáš. Naivní otázka, ale případná. „Knížky, jak říká děda se nejen čtou, ale i laskají. Držíš je v ruce, otáčíš opatrně listy, ale hlavně je čteš,“ obrátila jsem se k vnukovi.
„Ale my čteme ve škole,“ namítl Lukáš. „Učebnice?“ vzdechla jsem. „Také jsou potřeba, ale tady všude kolem je krásná literatura. To je o něčem jiném než výcuc z knížek, které vy dneska čtete.“
Babi, ukaž
„A co bych měl číst?“ zeptal se Lukáš. Matyáš ho lákal na zahradu. „Čekej brácha!“ okřikl Lukáš mladšího. „Babi, ukaž,“ vzal mě za ruku. Za ruku! To kluci v jeho věku už nedělají. Vedl mě ke knihovně.
Přejížděl očima ty stokrát viděné hřbety knížek a kroutil hlavou. Vytáhla jsem jednu útlou, už dost starou knížku. „Tohle je Robinson Crusoe,“ podala jsem ji Lukášovi. „To přece je film,“ oponoval. „Ani jsi ho nedokoukal,“ namítla jsem. „Bylo to dlouhý,“ řekl.
„Tak si přečti příběh, který není o pošťákovi,“ podala jsem mu knížku. „A o kom?“ koukal se na mě svýma upřímnýma očima. „To mi povíš, až to dočteš.“ Lukáš se do knížky zabral a bratrovo lákání a házení šutrů po sousedových slepicích odrážel slovy:
„Čekej, brácha!“ Dneska si kluci vybírají z knihovny knížky sami a občas si o nich povídáme. Manžel žasne a je šťastný. „Jak to ty kluky napadlo?“ zeptal se mě. Pokrčila jsem jenom rameny.
Pavla N. (61), Havlíčkův Brod
