Možná, že někde kolem nás existují brány, kterými se dá vstoupit do jiných rozměrů. Záhadný vlak nás odvezl do úplně cizího světa.
Kdykoliv někomu vyprávím, co se mně a mému manželovi Adamovi stalo před deseti lety během cestování po Slovensku, tak mi nevěří nebo si myslí, že si dělám legraci. Občas někdo suše podotkne, že jsme ten večer možná vypili alkoholu více než je zdrávo, a pak nám už mozek správně nefungoval a fantazie naopak pracovala přes míru. My s Adamem ale víme jistě, že jsme ten večer nevypili ani kapku a že jsme skutečně tu nevysvětlitelnou hrůzu prožili na vlastní kůži.
Nevěděli jsme, kam jít dál
Jak už jsem zmínila v úvodu, byli jsme tehdy s mužem na dovolené na Slovensku. Měli jsme v oblibě se vždycky po nějaké sousední zemi toulat jen tak. Dělali jsme to tak rok co rok od doby, kdy jsme se poznali a stále nás to bavilo. Auto jsme nechávali doma, využívali jsme vlaky a autobusy, občas jsme i stopovali. Chodili jsme také hodně pěšky. Na jedné z takových túr se nám však stala velká nepříjemnost. Ztratili jsme orientaci a dlouho jsme bloudili lesem. Zejména mě se trochu zmocňovala panika, protože se začínalo pozvolna stmívat. Také se značně ochladilo a zvedl se vítr. Ulevilo se mi až ve chvíli, kdy jsme zahlédli mezi stromy nějaké světlo.
Opuštěné nádraží
Sešli jsme dolů z kopce a ocitli jsme se na malém nádraží. Stál tam motorový vlak, připravený k odjezdu. Adam se snažil zorientovat, kde to jsme, ale všechno bylo nějaké zmatené. Název toho nádraží, ani vyvěšená mapa vesnice, mu nic neříkal. Na internet jsme se podívat nemohli, ani jeden z nás jsme na mobilu neměli signál. Ještě podivnější ale bylo, že na nádraží vůbec nikdo nebyl. Jediný člověk, kterého jsme viděli, byl strojvůdce v kabině toho malého motoráčku. I když nám to přišlo podivné, rozhodli jsme se, že vlakem někam popojedeme.
Vlak se rozjel neznámo kam
Adam zabouchal na okno, aby se muže zeptal, kam a kdy vlak pojede, ale postarší strojvůdce se na nás jen podíval a pak naznačil, abychom nastoupili. Podívali jsme se s manželem na sebe, pokrčili rameny a nakonec jsme do vlaku vlezli. Jen, co jsme se usadili na lavici v malé kabině, vlak se rozjel do temné krajiny. S manželem jsme to vnímali jako malé dobrodružství, že jedeme neznámo kam. Zároveň jsme si ale byli jistí, že musíme dorazit někam, kde bude civilizace a další přípoj.
Ničemu jsme nerozuměli
Jeli jsme asi deset minut bez jediné zastávky, pak jsme konečně zastavili na nějakém větším nádraží. Čekali jsme, až nastoupí nějací další lidé a motorák se znovu rozjede, ale když se nic z toho nedělo, pochopili jsme, že tady vlak končí. Vystoupili jsme. Opět jsme se ocitli na malém nádraží, jehož název nám nic neříkal. Na rozdíl od stanice, odkud jsme vyjeli, tu ale byli alespoň nějací lidé. Vypadali však hodně divně, jako by byli z jiné doby. Jejich oblečení připomínalo předválečné období.
Byli jsme naprosto bezradní
Manžel oslovil jednoho staršího muže. Zkusil to slovensky, ale muž na něj jen podivně koukal, nic neříkal, jako by mu vůbec nerozuměl. Manžel znal více jazyků, mimo jiné angličtinu, němčinu nebo francouzštinu, ale ani na jeden z nich ten starší pán nereagoval. Připadali jsme si jako v nějakém šíleném, tajemném snu. Nevěděli jsme, kde se nacházíme a kolem dokola nebyl nikdo, kdo by nám to objasnil nebo nám nějak pomohl. Zmocňovala se mě ještě větší panika, než když jsme předtím bloudili v lese. Manžel mě uklidňoval, že se to všechno určitě nějak vysvětlit, když vtom jsme zaslechli, jak znovu naskočil motor u vlaku, který nás na tohle nádraží přivezl. Vypadalo to, že se bude vracet zpátky.
Opět jsme byli jediní cestující
Aniž bychom si s manželem cokoliv řekli, rozběhli jsme se k němu. Nikdo jiný z lidí na nádraží nás nenásledoval. Než jsme nastoupili, udělal si manžel několik fotografií na mobil, aby tu záhadu později mohl vyřešit. Za pár minut už nás vlak odvážel na původní místo, odkud jsme vyjeli. Tam jsme se dlouho nezdržovali a vydali jsme se po silnici, která vedla od nádraží. Šli jsme zhruba půl hodiny, než se objevilo jedoucí auto. Zamávali jsme, řidič nám naštěstí zastavil. Asi jsme museli vypadat hodně zoufale a vyděšeně, protože řidič, aniž bychom ho o to požádali, byl tak hodný, že nás dovezl až do našeho hotelu, vzdáleného téměř dvacet kilometrů.
Odpovědi se nikdy nedozvím
Cestou jsme se ho vyptávali na ono tajemné nádraží, ale muž vůbec netušil, o čem to mluvíme. Manžel mu chtěl ukázat fotky v mobilu. Ke svému překvapení ale zjistil, že tam žádné snímky nejsou! Dodnes netušíme, co se nám to vlastně tu noc přihodilo. Adam tvrdí, že jsme se dostali do nějaké časové smyčky. Náš kamarád, kterého zajímají věci mezi nebem a zemí, a je jedním z mála, kdo nám tu děsivou příhodu věří, zase říká, že jsme překročili hranice mezi dvěma světy. Jedno vím určitě – že se nám to nezdálo. Ten vlak, obě nádraží i ty podivný lidi budu mít před očima už navždy.
Dagmar B. (60), západní Čechy
