Pro štěstí svých blízkých bych udělala cokoliv. Myslela jsem si, že moje rodina alespoň v koutku duše oceňuje, co pro ni dělám. Opak byl pravdou.
Naše rodina byla takový středostavovský průměr a většinou, to už byla u nás taková rodová tradice, pracovali všichni v administrativě. Tatínek s maminkou se seznámili v tanečních a vzali se ihned po tatínkově promoci a pak jsme následovaly my děti, já nejstarší, hned po mně můj bratr a po pár letech sestřička jako dáreček k mým narozeninám, narodila se totiž pár dnů před nimi.
Na mně byly vždycky kladeny největší nároky
Otec moc nerozlišoval mezi tím – holka, kluk – což se může na první pohled zdát jako pokrokové, ale pro mě to zas tak ideální nebylo. Já byla prvorozená a to znamená první na řadě, pokud šlo o povinnosti. Tatínek byl ve všem, co dělal perfekcionalista a maminka byla zase za všech okolností bezvadně upravená. Můj bratříček byl pro tátu spíš parťák na ty jejich ryze klukovské věci a sestřička se stala naším mazlíčkem, i když žádný andílek to zdaleka nebyl. Mně připadla úloha té vzorné. Jak jsem vyrůstala, bralo se jako samozřejmost, že domů nosím skvělá vysvědčení, chodím do zájmových kroužků a ještě se dokážu postarat o sourozence a pomáhat mamince s domácností.
Svého prince jsem si našla
Jedny prázdniny otočily můj život jiným směrem. Léta jsme jezdili s rodiči k příbuzným na Šumavu, potkávala jsem se tam s jedním klukem, takový vesnický Travolta, ale přehlížel mě jak krajinu. Já tenkrát nebyla nic moc,doma byla za tu oslnivou moje sestra. Myslela jsem si, že u toho kluka ze Šumavy nemám šanci, točilo se kolem něho dost místních krasavic. Ale to léto před maturitou si mě začal všímat. Když jsme odjížděli, bylo mi těžko jako nikdy, bratříček mě popichoval a sestra vyzvídala. Ondra za mnou začal jezdit, stýkali jsme se tajně a prasklo to až před maturitou, když jsem otěhotněla. Nikdy jsem ani nepomyslela na to, dát děcko pryč. Nutili mě k potratu a to že mě nakonec nevyhodili z domu, bylo jen proto, aby nevypadali špatně před lidmi. Odmaturovala jsem jen tak tak a vzala si Ondru. Byla to tichá svatba. Tehdy poprvé mi moji sourozenci projevili podporu, bratr řekl, že jsem sice blbá, ale ať se nedám, a sestra mi obstarala nádherné šaty.
Moje rodina se mi vydařila
Po Martince přišla ještě Dášenka. Byly to perné roky, Ondra se dřel, já vzala úklid a stihla jsem si udělat nástavbu. Byla jsem tu i pro bratra, kterého jsem dovlekla k maturitě, na podruhé ji udělal, a pro sestru, ta to před rodiči hrát uměla, ale jinak to byla rozená průšvihářka, ze kterých jsem ji pomáhala já. S rodiči jsem měla nijaké vztahy, otec toho se mnou moc nenamluvil a s mámou to bylo na bodu mrazu. Na holky se přišla podívat, ale nikdy jim nic nepřinesla. To bilo do očí, hlavně když moji sourozenci měli svoje rodiny a k těm se matka chovala úplně jinak. Moje dcery si toho samozřejmě všimly, Ondra se vyšvihl až na stavbyvedoucího a holky si také vedly dobře, Marti byla dobrá na počítání a Dáša měla talent na jazyky. Naši by na nás mohli být pyšní.
Peníze neznají bratra ani sestru
Kamenem úrazu se stalo dědictví po vzdálené tetě, byla bezdětná a odkázala mně a mojí setře velký dům v Dejvicích. Radost brzy vystřídalo zděšení, když jsem zjistila, že moje sestra prohlásila, že má nárok na celý dům a najala si právníka. Byla jsem v šoku. Nejhorší bylo, že za sestru se postavili rodiče, otec tiše, ale pevně, a matka s rozruchem, dokonce i můj bratr stál na její straně. Byla jsem na pokraji zhroucení a chtěla se dědictví vzdát, ale můj Ondra mi tenkrát řekl: „Tady už nejde o peníze, ale o to, jak s tebou zacházejí, nenech si to líbit, jdeme do toho“. Bylo to martyrium, ale najali jsme dobrého právníka a i ten kroutil hlavou nad tím, co od mé sestry a matky slyšel. Korunu tomu dalo jejich tvrzení, že když jsem otěhotněla, chtěla jsem se toho prý vzdát a oni mi dlouho domlouvaly a prosily, abych to nedělala. O tom, jak moje neteře a synovci sem tam skončili na nějaký čas u mě doma, když byl bratr zaujatý svou prací a sestra sama sebou, nepadlo ani slovo.
Čas asi všechno nevyléčí
Spor se táhne dál a já jsem nakonec musela vyhledat odbornou pomoc. Bylo toho na mě moc, všechny ty lži a pomluvy. Můj terapeut mi řekl: „ Vy se snažíte všem pomáhat a to je právě ten kámen úrazu. Kdyby se vám nevyvedlo manželství, měla jste problémové dcery, nebo byla po krk v dluzích, tak by se k vám chovali jinak.“ Tu hlubokou pravdu jsem si uvědomila – ale i to, že bych svoji rodinu, to jací jsou, a svůj život, nikdy nevyměnila. Vždycky bych si vybrala Ondru a moje dvě holky, ke kterým přibyla vnučka Adélka. A vždycky tu budu pro svou sestru a bratra, až mě budou zase potřebovat.
Petr V. (54), Nymburk
