Pes je opravdu nejlepší přítel člověka. A když o něj přijdete, je to ztráta vážně nenahraditelná. Naštěstí zázraky se stále dějí.

Když jsem vyšla z obchodu s kouskem šunky v ruce, abych Filípka odměnila, že na mě hezky čekal, můj krásný milovaný pejsek byl pryč. Zbylo tu jen vodítko. Vyvlíknout se z něj sám nemohl, to bylo na první pohled jasné. Někdo mi ho vzal. Zastavilo se mi srdce.

To ne, jen to ne! Co si bez toho broučka jen počnu? A co on? Nějaký zlý člověk, nemohl být hodný, když ho ukradl, tak mu třeba ublíží. Bude ho trápit, týrat. Začala jsem zmateně běhat po ulici a volat Filípka.

Nikde žádná stopa

Běhal jsem po okolí celé odpoledne až do vysílení. Pak jsem šla na policii. Moc naděje mi však nedávali. Vyvěsila jsem s dcerou, která ihned přijela na pomoc, letáčky s odměnou pro nálezce. Nic se ale nedělo. Proplakala jsem mnoho dnů a nocí.

Filípek byl skvělý kamarád a mě se po něm hrozně stýskalo. Přestal mě úplně bavit život. Jsem už v důchodu a celé dny teď byly prázdné a tak nějak zbytečné.

Bobeš jako náhrada

Moje dcera se nemohla koukat na to, jak se trápím. A tak mi jednoho dne domů přinesla malou chlupatou kouli – Bobeše. Byl tak roztomilý, heboučký a přítulný. Každý by si ho hned zamiloval.

Ale já, i když jsem se moc snažila, jsem k němu měla velmi složitý vztah. Filípka nahradit prostě nedokázal. Ať chudáček dělal, co mohl.

Stál a vrtěl ocáskem

Bobeš mě probudil brzy ráno štěkotem. Dorážel na dveře a chtěl ven. Ach, jo, vždyť je ještě skoro noc. Natáhla jsem si tepláky vzala vodítko a otevřela dveře. Úplně jsem zkameněla. Za dveřmi na rohožce seděl Filípek, díval se mi upřeně do očí a vrtěl ocáskem.

Dorážejícího Bobeše ignoroval, proběhl předsíní a skočil na své oblíbené křeslo. Nebylo pochyb byl to on. Po sedmi měsících byl zpátky.

Jsou velcí kámoši

Nevím, jak se. Dokázal vrátit, kde byl a co zažil. Ale je v naprostém pořádku. S Bobešem se skamarádil a hlídá ho jako starší brácha. A já? Začala jsem věřit na zázraky.

Božena S. (74), Teplice